Almayerovo šílenství

Hodne prekvapiva, kolonialni Chantal Akerman, jejiz styl je stale citelny a stale originalni. Stejne tak je stale patrny jeji cit pro hudbu a obraz. Pro Folmayerovo silenstvi je podstatna reka, ktera je plyne jako mizejici cas pohrbivajici vsechny nadeje. I kdyz je to porad prirozene extratrida, tak jeji kousky zasazene do Belgie me chytly o trochu vic. (10.04.2013)

V posledním desetiletí jezdí filmaři na Borneo, aby tam zvěčnili poslední orangutany. Chantal Akerman si tam zajela natočit film o "mládí třetího světa", jak to nazval případně Dionysos ***** - a správně to vyhodnotil jako iluzi. Je však možné zachytit tuto stopu, která vede od Josepha Conrada( Almayerův vzdušný zámek, Almayer's Folly, 1895, byl jeho prvním románem) až po Chantal Akermanovou. Co se za tu dobu změnilo a kolik Altmayerů zešílelo? (03.12.2020)

...nešlo to. Ten patos, ta vychcíplost. Tohle je regio kino z Belgie. Jeden postřeh: na konci Les rendez-vous d’Anna zpívá Aurore Clément a capella Piafku. Tady na začátku zpívá Nina Ave Verum Corpus od Mozarta. První zpívá neuměle, druhá taky, druhá má být asi synonymem nevinnosti, první byla spíš metaforou hořkého poznání. Nina zpívá Ave Verum trochu jak muzikál. Stejný prvek, dva výsledky. (11.09.2020)

S tímhle filmem jsem svedla menší boj, naštěstí úspěšný, na rozdíl od Strýčka Búnmího, kterého mi připomínal. Bála jsem se, že mě Almayer obejde stejně velikým obloukem jako Búnmí, kdy jsem se neměla čeho chytit a z filmu jsem ve výsledku neměla vůbec nic, ale nestalo se tak. Vlastně je to první film ChA, u něhož mi vytanuly na mysli díla jiných režisérů, kromě Weerasethakula ještě von Triera a Herzoga. Dlouho jsem se nedokázala naladit na styl vyprávění...nakonec se mi to konečně podařilo při scéně, která se ukázala býti závěrečnou. Mezitím mi ale úspěšně unikaly souvislosti a přiznávám, že těsně po zhlédnutí (ehm) jsem měla v hlávce docela maglajz. Čekala jsem totiž úplně něco jinýho (pro Akerman víc typickýho) a už úvodní scéna mi vypálila rybník. Kamera úžasná...určitě ji ocenil i Willy Kurant sedící v řadě před (a i když záběry na přírodní scenérie jsou z hlediska vyznění filmu druhořadé, já je oceňuju dvojnásob už proto, že bych nečekala, že jim bude Akerman věnovat tolik pozornosti). Nejsilnějším momentem je pak závěrečná scéna (s tím, že při záběru těsně před koncem, kdy se Nina a Daïn brodí k lodi, jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy...no nikdo další se nesmál...tak snad radši nic:). Plus jedna věta ve scénáři se objevila už v jednom jejím filmu, kde pro mě byla nejhezčím momentem, i tady mě potěšila:) (22.09.2012)

Tlumené světlo dlouhých akermanovských záběrů mísí stíny charakterů umrtvených postav s nocí rozumu, do něhož upadá postava hlavní. O čem je poslední režisérčin fikční film, o věčné evropské chiméře vlastní nadřazenosti, pudu Citius, Altius, Fortius (rychleji, výš, silněji), který redukuje lidi a přírodu jen na znaky a materiál vlastního úspěchu a snu o vítězství? O vzpouře jednoho z objektů tohoto šílenství, které se kryje se vzpourou rodinnou - o snaze nefigurovat ve snu cizince, i kdyby to byl otec? A nekryje se toto vše jen se vzpourou mládí, prchající před autoritou otce/ kultury vstříc lásce, nehledící na zisk a prestiž - jež chce žít ve světě, který je sám sebou? A nemá to být osud celého třetího světa, který ve filmu ani nebyl pojmenován? A jak číst úvodní scénu, která poodkrývá naděje vzdorného gesta: za hlasu Franka Sinatry mladá míšenka stejně přichází o naději - připravil ji o ni vrah milence, nebo právě již Sinatra, odhalující konec jiné než evropské iluze, a to právě iluze mládí třetího světa o vlastním světě? Minimalismus již mrtvých postav kopírující smrt Almayerova světa i světa jeho dcery. Nezapomenout znamená zemřít, zapomenout znamená ztratit smysl života - v tomto prostoru mezi dvěma smrtmi je chycena hlavní hrdinka v úvodní scéně, ve které se její gesto tak smutně krásně míjí se situací, do které již nepatří. (01.04.2016)