Kočegar
Kurič
Režie:
Alexej BalabanovScénář:
Alexej BalabanovKamera:
Alexandr SimonovHudba:
Valerij DiďuljaHrají:
Michajl Skrjabin, Jurij Matvejev, Aida Tumutova, Alexandr Mosin, Anna Korotayeva, Julija Men, Irina Osnovina, Dmitrij Poddubnyj, Pjotr Semak (více)Obsahy(1)
Jakutský hrdina Sovětského svazu, veterán z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, to je „strejda topič". Říkají mu tak dvě dívenky, které narušují jeho každodenní rytmus přikládání do pece a pomalého ťukání do psacího stroje (jedním prstem), na němž sepisuje přejatý příběh o Chajlakovi - „zlém" ruském utlačovateli Jakutů. Jeho stereotyp zpestřují i bývalí spolubojovníci z války, kteří za ním přicházejí spálit pozůstatky vyřizování si pracovních účtů - „zlých lidí", jak jim říkají. Topič si žije spokojeně až do chvíle, kdy na noze těla putujícího do pece uvidí botu, kterou daroval své dcerce.
Balabanov toto kriminální drama zobrazuje bez zbytečně okázalé agresivity. Zautomatizovanou krutost pudu zbohatnutí a pomsty mísí s ironií, která od zobrazovaného děje vytváří odstup. Umocňuje ji i hlavní hudební motiv filmu, vzletná kytarová melodie, kontrastující se zašedlými, zemitými tóny zimního Petrohradu a mechanickým zaznamenáváním smrti.
V porovnání s ostatními snímky režisér nepracuje se známými ruskými herci, jako Sergej Bodrov, Viktor Suchorukov nebo Renata Litvinovová. Kromě nedávno zesnulého divadelního herce Jakutského divadla Michaila Skrjabina, který vytvořil hlavní roli, si vybral neokoukané tváře neprofesionálů (hrdinovu dceru Sašu hraje modelka Aida Tumutovová, kamarádi z vojny, Jurij Matvejev a Alexander Mosin, skutečně bojovali v Afghánistánu - jako ostatně i sám režisér). Základní kostru Topiče, natočeného na 35mm film, tvoří scény v interiéru a jakési pomlčky mezi nimi, kdy vidíme postavy při (pro Balabanova typických) procházkách - můžeme je chvíli jen tak pozorovat, jak si za malebného hudebního doprovodu mlčky vykračují městem mezi shrnutými závějemi sněhu, v obklíčení výtahů a schodišť, směrem k dalšímu posunu děje v interiéru, provázeného neustále přítomným prvkem ohně. Stejně jako ve všech jeho dílech se i zde jako autocitace objevuje motiv tramvaje. Fotografování polaroidem (v závěrečné scéně) zase odkazuje k jeho filmu Pro urodov i ľjudej (O zrůdách a lidech, 1998).
Balabanov je jedním z mála režisérů, kteří se ve své tvorbě pravidelně vyjadřují k ruským národnostním otázkám. Často kvůli tomu bývá obviňovaný z nacionalismu, rasismu či agresivního patriotismu, což však odmítá s tvrzením, že jen zobrazuje, co vidí kolem sebe. Pokládá se za překračovatele morálních tabu a znesvěcovače posvátných krav. S národním fetišem zachází věru nelítostně, a proto doma už patnáct let způsobuje ani ne tak estetické jako spíš společenské skandály. Film vnímá jako umění, v němž slova ustupují emocím, proto dává přednost mlčení - výstižnějšímu a hlubšímu než ostatní prostředky.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (22)
Absurdní odcizené drama s tak vlezlým hudebním motivem, že se mi o něm nejspíš bude dneska v noci zdát. Alexej Balabanov si dovolil docela dost. Jeho Topič má většinu znaků mizerných filmů. Neohrabané zkratky, toporné herecké výkony, prapodivné motivace postav, nezvládnuté zvuky, scény plné vaty a navrch kupu nelogičností. Všechno je očividně záměrné, a všechno kontrastuje s dějem který není vůbec hloupý, jen groteskně naivní. Kaurismäkiovské postavy a pochmurná atmosféra ošuntělých Benátek severu, spolu se suchým černým humorem dotvářejí obraz díla, které boduje díky sázce na sílu výpovědi a o zábavu v něm jde až ve druhé řadě. ()
Balabanov ani zde nevybočil ze svých mantinelů: drsný příběh s artovou tinkturou, která zde spočívala v přesunech osoby A z bodu 1 do bodu 2, osoby B z bodu 2 (případně 1) do bodu C, případně jiných osob z těchto a jiných bodů do těch nebo dalších bodů – popisuji to tak úmorně, abych alespoň trochu zobrazil atmosféru, která oddělovala akty zabíjení a spalování mrtvol. K tomu samozřejmě patřila i hudba, při které ještě houstla. Postava starého Jakuta byla samozřejmě sympatická ve všech ohledech (snad až na jeho neprozíravost). Rituální pomsta (při níž znovu šel do války) mi připomněla Bergmanna (Pramen panny). Pozn.: Teď, když o tom píšu, mi to nepřipadá zas tak plytké, jako když jsem se na to zrovna díval. ()
Topič působí na první pohled rozporuplným dojmem. Na jednu stranu diváka baví černým humorem, na stranu druhou ho irituje opakujícími se hudebními motivy a hereckými výkony, které se v nejlepším případě dají označit jako panoptikální. Vše je zároveň dotaženo do takové absurdity, že nezbývá než to přijmout jako režisérův záměr. Balabanov ve svém filmu využívá prvků dryáčnické estetiky a absurdního humoru, na kterých staví příběh o petrohradském topiči, Jakutském hrdinovi Sovětského svazu a veteránovi z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, který místní mafii pomáhá „uklízet“ mrtvoly. Balabanova exploatační estetika, která se poprvé objevila v jeho filmu Bratr, bývá označována pojmem „černucha“ a je založena na využívání tabuizovaných témat násilí a erotiky ve značně absurdních kontextech. [LFŠ 2012] ()
Ono sa dá skutočne zvyknúť si na všetko, ale gitarová muzička, ktorá hrala neustále v tomto filme, bolo niečo... uf. Neviem, či to bola vina releasu, ktorý som mal stiahnutý, ale skrz muziku som nepočul dialogy a navyše robila z drsných scénok pomerne komické záležitosti a v tak depresívnych, mrazivých scénach ruských ošarpaných domov, bytoviek a hlavne teda kotolne, mi to nejak moc nesedelo. No a úplne k samotnému koncu ma išlo z tej muziky poraziť! ()
Jeden válečný veterán uprostřed příběhu plného nájemných vražd, rozpadajících se chruščovek, explicitního až groteskního násilí (či sexu) a všudypřítomné muziky běloruského kytarového "mága" DiuDziuLy aneb nekorunovaný král ruského exploitationu je zpět. Devadesátková ruská estetika je sice trefena skoro dokonale, ale jinak zde nenajdete nic z toho, co perfektně fungovalo v Gruz 200 či v prvním Bratovi. Zatímco tyto dva filmy byly ve své podstatě jakousi svébytnou výpovědí o Rusku (respektive Sovětském svazu) v určité době, Kočegar je pouze samoúčelnou exhibicí. Takhle prosím ne, pane Balabanove. ()
Galerie (6)
Photo © Nashe Kino
Reklama