Uvnitř smečky

INTO THE PRIDE (2009) ____ Sedět za bukem s Davidem Attenboroughem nejlépe tak, aby Vás predátor nezmerčil ani nevyčmuchal, jistě má své výhody nejen pro umanutého ostrovního přírodozpytce s čestným šlechtickým titulem. Badatel se nevměšuje do vnitřních záležitostí mezi zvířenou a přírodou, a my tak doma u obrazovek máme možnost pozorovat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Kdybych měl sesumírovat, co jste se před tím, než jste viděli Into the pride dozvěděli z dosud viděných dokumentů o lvech, těžko bych se mohl splést: lev v parném horku odpočívá či spí v blahodárném stínu pod korunami stromu – což je činnost, kterou se, jak známo, lvi dokáží zabývat i dvacet hodin denně; lvice opečovává mladé a lvíčata se kočkují; výjimečně a z hodně uctivé vzdálenosti: samotářské lvici, lvu nebo smečce se podařilo skolit oslabenou antilopu; pokud jste měli štěstí, stali jste se možná i svědky toho, kterak lvi naštvaným hyenám berou, co hyeny ulovily, nebo dokonce souboje lvích samců o samice. Asi tolik o králi zvířat. Ale, nechybí tu něco? Co jestli má v sobě onen nastíněný a nezpochybňovaný přístup k filmování - vlastně bych klidně mohl říct, ke zkoumání zvířat vůbec - jehož účelem je co možná nejbližší seznámení s jejich životem ve volné přírodě, zakódovánu chybu? Nemíjí se bezpečná a ohleduplná distance vůči přírodě s něčím podstatným z toho, co slibuje? Možná si vybavíte, jak jste se podvědomě otřásli, když jste v některém ze zhlédnutých dokumentů byť jen na krátký okamžik spatřili lva, jak se zvedá od ulovené kořisti s tlamou vymáchanou v krvi, tedy od kořisti, které – což už neuvidíte – možná ještě v rozervaném těle tepe srdce. Než jste, fascinováni, nuceně ucukli pohledem, nejspíš jste na chvíli zahlédli alespoň stopu toho, co je to lev. Lev je lovec. Divokost Země, jež na sebe dočasně vzala tělo. Když se lev v Into the pride dívá přímo do kamery, a skrze ni přímo do vašich očí, všechno to na svém těle – jako ten neúměrně slabší tvor, a proč si to nepřiznat, potenciální kořist – pocítíte... Studovaný zoolog, autor a aktér této rozsáhlé dokumentární série - a nejspíš i provokativní pozér a plavovlasý model - v jedné osobě, s sebou totiž mezi lvi, což rozhodně není žádné přirovnání, nenosí pušku, ale přerostlou pasteveckou hůl - takovou tu zahnutou věc, co se s ní vyobrazují svatí - a když na něj lev zaútočí, hůl vytrčí a zařve na něj (sic!), aby toho nechal. Není divu, že tohle jeho chování vyvolalo dokonalé pozdvižení ve vědeckých kruzích. Nešť. V jednom z výjimečných okamžiků, stoje jen několik málo metrů od lvíčete starého právě tak, že mu začíná rašit hříva na krku, a jen o něco málo dál od jeho smečky, jež ho zatím ještě nestačila v blízkosti mláděte zmerčit, poznamená, že lvíče, které se za jeho zády rozvaluje na balvanu, má přibližně dvacetkrát větší sílu než německý ovčák srovnatelné váhy. Chápete to...? (14.11.2013)