Mosquita y Mari
Režie:
Aurora GuerreroKamera:
Magela CrosignaniHudba:
Ryan BeveridgeHrají:
Fenessa Pineda, Venecia Troncoso, Paul Alayo, Tonita Castro, Virginia Montero, Omar Leyva, Laura PatalanoObsahy(1)
Film vypráví o dvou patnáctiletých dívkách mexického původu, které vyrůstají v Los Angeles v prostředí převážně hispánských přistěhovalců. Když se Yolanda (přezdívaná Mosquita) a její nová sousedka Mari potkají, vidí na sobě jenom rozdíly. Yolanda jako jediné dítě starších přistěhovalců má v životě jen jedinou starost a tou je škola a budoucnost s ní spjatá. Životem protřelá Mari se snaží finančně vypomáhat své rodině, která nemá zákonné doklady k pobytu a drží se jen tak tak nad vodou. Vážná událost ve škole, po níž Mari hrozí vyloučení, protože pomohla Yolandě, obě dívky sblíží. Yolanda jí chce pomoc oplatit, a tak Mari přesvědčí, že ji bude po škole doučovat. Mari a Yolanda navážou přátelství, které se později ukáže jako mnohem složitější a smyslnější, než si původně myslely. Yolanda i Mari musí vzít život do svých rukou a vybrat si mezi odpovědností vůči ostatním a sobě samým. (Zlín Film Festival)
(více)Recenze (3)
Krásny independent nízkorozpočťák založený na pocitoch, citoch a každodenných maličkostiach. Čosi tak decentné sa dnes už nevidí. Nevýhodou ostáva absencia dynamickejšieho deja. ()
Jakožto výchovný film dost ucházející... Dlouho jsem neměl tak neodbytný pocit, že se dívám na něco strašně povědomého – jen si vzpomenout, odkud to bylo. Odpověď možná bude nakonec záporná a nic „přesně takového“ jsem nikdy neviděl, ale ta úvaha mířila spíše k určitým prototypům a známým rysům, které se donekonečna opakují. Na tento nízkorozpočtový a podle všeho z láskou opečovávaný debut jsem se díval s určitým nádechem smutku, neboť laskavé věnování ani vysilující úsilí všech tvůrců nemění nci na tom, že je Mosquita a Mari tezovité a neobjevné snažení, jak zacelit staré (známé) rány. Skoro bych i věřil, že dialogy zachytila tvůrkyně při rozpomínání na minulost a zcela autenticky přepsala viděné zážitky. Jenže naivně a na povrchu. Všichni ve filmu se chovají podle černobílého filtru – zákeřní „kamarádi“, chápavý, leč vzdálený pan učitel, nechápavý a příliš blízcí rodiče, nezáměrně vyvolaná delikvence atd. K tomu je třeba připočíst několik nepřirozeně inscenovaných dějových vybočení a kazatelsky zaměřené dialogy. Kostrbaté věty často odnáší titulní představitelky, které jsou vybrány opět podle modelového prototypu, ale naštěstí vhodně vedené – například propukání neznámých citů mezi nimi zachytil film velmi dobře. Vkusný humor se pak pokaždé nečekaně objevil, něco odhrkal a po chvilce se vytratil, jakoby ze strachu, že bez vážné polohy to nepůjde. Mám dojem, že nejradostnější pocity by s tohoto filmu měli sociální pracovníci, kteří by kopii mohli bez úhony promítat na školách v oblasti chudinských čtvrtí a něco těm Mosquitám (a občas nějaké Mari) konečně vštípit. Na druhou stranu: a proč ne...? ()
Celé jsem to sledovala s zaujetím. Nic mi tam nevadilo do chvíle konce, kdy jsem pocítila jakési zklamání, že už je vážně konec a přitom zápletka, která se konečně někde posunula neměla žádnou výraznou gradaci, tudíž konec místo povznesení filmu, ho splácl, ale v pohodě. Pohrává si to hlavně s citovým pocitem sledovatele a to není málo, ne? A proto pokud jste často svou hlavou jinde, mělo by to na vás zapůsobit kladně. ()
Zajímavosti (1)
- Film vznikol v spolupráci s festivalom Sundance a spôsobil vznik nového fenoménu, pretože celý rozpočet pochádza z peňazí internetových fanúšikov. (redrick)
Reklama