Kdesi v Palilule

Absurdní, vizuálně zajímavý film. Ale jestli někdo přijde na to, o čem to bylo, dejte mi vědět. Já z toho nepochopila vůbec nic. Během sledování mě napadala jen jména filmů, ve kterých jsem už podobný styl nebo záběry viděla: Dogville, Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Delikatesy a jak už zmínil Sandiego, atmosféra se nesla v Kusturicově duchu. (03.07.2012)

Pokud se během deseti minut nenaladíte na divadelní vlnu, tak se vám to líbit nebude. Jestli nemáte rádi magickorealistické absurdní prvky, tak se vám to taky líbit nebude. A jestli nemáte ani za mák surrealistického smyslu pro humor, tak se vám to už vůbec líbit nebude. Já jsem byla z filmu nadšená. Je to už docela těžký kousek, ale natočit divadelní drama přiznaně jako divadelní drama a využívat u toho postupy filmové kamery je v případě tohoto filmu prostě geniální kombinace. Film je parafrází nejen na socialismus, ale vlastně na jakékoliv státní zřízení. Asi nejsem s to vám říct víc v pár větách, ale pokud splňujete tři podmínky, které jsem uvedla na začátku, určitě to stojí za vidění. 47th IFFKV. Zajímavé komentáře: Sandiego. (10.07.2012)

Příznivce avantgardní dekadence s nádechem surrealismu (lépe to vyjádřit neumím) to určitě osloví v pozitivním slova smyslu. Na můj vkus to oslovovalo až moc dlouho, ale ty scény, efekty, kamera... to bylo úchvatné. Tvůrce (divadelník) se nezapřel. Ačkoliv bych nebyla schopná říct, o čem ten film je (to asi nikdo), ani jaká je jeho pointa, když se to bere prostě jako netradiční představení, je to opravdu působivé v pozitivním slova smyslu. Jen v tom člověk nesmí hledat nějaký smysl, pak může být jen zklamán. (09.03.2013)

To se prostě musí usledovat. Buď film vypnete nebo z kina odejdete po dvaceti minutách, nebo zíráte s otevřenou pusou až do konce. Rozepisovat se o zápletce nebo o charakterech postav má asi takový význam, jako zdůrazňovat černobílost Chaplinových filmů. Sled bizarních obrazů bez bližšího určení navazuje na nejlepší tradice balkánsko-absurdního žánru. (05.07.2012)

Režisér nás varoval již před projekcí, diváci během ní houfně odcházeli, ale já jsem seděl zařezaný do sedačky, zcela pohlcený úžasně fantasmagorickým světem, jenž se podařilo tvůrcům stvořit. Ateliérovými kouzly film až připomíná počiny třetí tvůrčí fáze F. Felliniho. Navíc můžu říct že mi černý a naprosto absurdní humor sedl a smál se s několika dalšími diváky. Premisa děje se sice zcela ztratí ve smršti bizarních výjevů, ale ty samy o sobě s naprostou lehkostí vytvářejí svět sám o sobě. Je v něm silně cítit přítomný rámec komunistického režimu, ale jakýkoliv realismus včetně přírodních zákonů je přitom popírán. Metafora je velmi silná a především hořké závěrečné obrazy naprostého rozkladu a závěrečná přehlídka "žabího prokletí" působí v tomto ohledu opravdu silným dojmem. Přesto není potřeba sledovat všelijaké narážky, jež rumunský národ rozhodně nešetří. Stačí se podat síle balkánské obrazotvornosti, užívat si originálně pojaté retrospektivy a operně-divadelní scenickou i hereckou stylizaci, nechat na sebe působit zvláštní zážitek z mnohovrstevné rumunské identity dané několika epochami, jež se zde podmanivě mísí. Dvě a půl hodiny jsou proto naprosto adekvátní, i když jak je pro tuto kinematografii zvykem, děj nenabírá příliš na oprátkách a spíše je pro něj důležitější kresba prostředí. Přesto než většina rumunských počinů má výsledek spíše blíže Kusturicovi a tvorbě bývalé Jugoslávie. (04.07.2012)