La lapidació de sant Esteve
La Lapidation de saint Étienne
Obsahy(1)
Etienne je starý, nemocný muž, který žije sám v bytě přeplněném předměty. Odmítá se jich zbavit a nepřipouští si myšlenku, že by se z bytu vystěhoval, ačkoli mu už nepatří. Nehodlá se bavit se sociální pracovnicí, se sousedy ani s majitelkou bytu, přesvědčen, že v jeho stěnách stále přebývají duše jeho zemřelé ženy a dcery. Znaky postavy z filmu, jehož název je inspirován častým zobrazením mýtu mučednické smrti svatého Štěpána, nejsou v dnešním světě ojedinělé. Téma stáří a samoty tu není zpracováno obvyklou metodou psychologického filmu s více či méně barvitým příběhem ústředního hrdiny. O Etiennově minulosti se toho dozvíme pramálo, důvody jeho podivného chování můžeme tušit jen z náznaků. Autor, hlásící se ke strohému, až k abstrakci směřujícímu stylu současného katalánského filmu, zvolil Lou Castela jako interpreta, který přesně vystihl iritující směs tělesnosti a intelektu postavy. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (16)
Na papíře možná silné téma, které je ale ve výsledku scénáristicky i filmově prapodivně uchopené a křečovitě natočené - příběh stojící na pozadí odehrávajících se událostí není dostatečně podchycený na to, aby člověk vnímal postavu dcery jako někoho ztýraného přístupem otce. Namísto toho režisér volí verzi "počkej si na konec, tam se to dozvíš", a tak po většinu filmu člověk zírá na hysterickou ženskou, která terorizuje staříka poklidně si restaurujícího staré harampádí. Perfektně mimo je i rozhovor hned na začátku příběhu, který nás zdlouhavě a nereálně uvádí do děje. Vlastně - většina rozhovorů (krom soubojů mezi otcem a dcerou) působí tak nějak uměle a uměle, čemuž nejspíš napomáhá i způsob, jakým jsou zachyceny: chybí totiž protizáběry; tak se Etienne baví se sousedy, kteří nejsou vidět, popřípadě sociální pracovnice mluví s Etiennem, který - zase - není vidět. Režisér tím, nejspíš neúmyslně, zcizuje děj a oddaluje diváka od sledovaného. Samotná hlavní postava taky v člověku nic nevzbudí - tlumené herectví, šourání se domem, osahávání nábytku, to všechno jako by chtělo strašně emociálně chytit pod krkem, ale nemůže. Něco chybí. A nakonec je tady nevhodná hudba, nevkusně přilepená k některým scénám vzpomínání. Tohle se prostě nepovedlo, c'est la vie. ()
Film, který rozhodně žádné příjemné pocity v divákovi nevzbudí. Ale to snahou tvůrců ani nebylo. Chápu, že lidé se slabším žaludkem při velmi naturalistických scénách z filmu odejdou, ale ani tento aspekt filmu nepovažuji za nevhodný. Naturalismus některých scén naopak dokáže umocnit bezútěšnou atmosféru. Filmu však podráží nohy jiné věci. Tou první je to, že člověk v podstatě ani s jedním hlavním aktérem příběhu nedovede sympatizovat. Motivace hysterické dcery jsou zamlžené a ani konzervativní Štěpán, tvrdohlavě lpící na minulosti a odhánějící od sebe lidi, kteří to s ním myslí dobře není zrovna postava, ke které by si divák vytvořil pozitivní vztah. Ani o jeho minulosti se prakticky nic důležitého nedozvíme. Z těchto důvodu se nemůžeme do postav vžít a veškerá naléhavost či plánovaný dopad na diváka je tak velice oslaben. K udržení pozornosti a oživení filmu zrovna nepřispívají ani mnohdy příšerně dlouhé dialogy. Smysl ruční kamery, která se nepochopitelně roztřese pokaždé, když postava opustí záběr, mi také zůstává utajen. Škoda, z tak zajímavého tématu, jakým osamělé stárnutí a konflikt starého rodiče s jeho dospělým dítětem nepochybně je, šlo vytěžit o mnoho více. (47th KVIFF - 6.7.2012 - Pupp) 2,5* ()
Strohý scénář nabízí pouze popis konfliktu starce na pokraji duševních a tělesných sil a jeho dcery o opuštění mužova bytu. Dřívější vztahy a motivy chování dcery jsou velmi mlhavě naznačeny a v tomto kontextu je přílišný naturalismus zachycení neduhů stáří jednoznačně na škodu. Občasné působivé momenty, kde si režisér bere na pomoc silný hudební podkres, nestačí vyrovnat negativa snímku, ze kterého zůstane neurčitý pocit neporozumění a pachuť syrových záběrů. Dvě hvězdičky. ()
Film o stari. Film s obrazy ktera chvilemi pripominaji stara platna - a prvni osobni problem. Stara platna jsou staticka a ja nechapu, proc jsou takove kompozice snimany z ruky, proc se tresou. Je to rozpor, ktery by mohl fungovat, kdyby bylo lze pochopit PROC. Mozna ze jsem to pouze nepochopil. V nekterych scenach mam pocit, ze bylo herci receno "kric, ted kric, vic" - je v tom krec a neprirozenost. Podle mne nechtena, rusici. Otec krici parkrat, dcera skoro stale. Asi chapeme vsichni proc krici, ale ta mira je pres. Trapno. Bohuzel. ()
Určitou poezii úzce spojenou se stářím a vzpomínáním to v sobě mělo, pár scén je hodno zapamatování (rozestlání postele, vlas), a to především díky parádnímu hudebnímu podkresu, který ve spojení s hercem Lou Castelem vytváří místy slušně dusivou atmosféru. Hlavní kámen úrazu je pak dcera hlavního protagonisty, která je hysterická a aspon pro mě nesmírně NEuvěřitelná. Nakonec jsem nebyl schopen proniknout do duše hlavního hrdiny, a to především z důvodu mizerného scénáře manželky režiséra. Jednotlivé komplikované (podle náznaku scénáře) rodinné vztahy ve filmu nebyly pevně uchopeny a vysvětleny, takže divák jen 80 minut bloumá po plátně bez větší možnosti soucítění s hlavním hrdinou. [MFF KV 2012] ()
Reklama