Způsob zabíjení

Indonésie 1965-6. Po neúspěšném převratu, z něhož byla obviněna komunistická strana, bylo armádou a polovojenskými spolky umučeno a brutálně zavražděno více než milión obyčejných lidí. Stačilo, že je někdo označil za komunisty. Genocidu podporovala indonézská vláda a podporu měla i u západních vlád. Dokument přesně nespecifikuje, kterých. Zločinci nebyli dodnes potrestáni, naopak jsou zváni do veřejnoprávní TV k diskuzím jako hrdinové. Gangsterské jednotky v zemi působí stále a obyvatelstvo se bojí proti vládě jakkoli protestovat. Strašná země, o to hůře, že zase za účasti a podpory Západu. (09.06.2017)

Dechberoucí.. Úplně chápu proč tomu Herzog pomohl na svět. Tohle je fakt unikát. Oppenheimer natrefil na zlatou žílu, kdy mu extrémní otevřenost protagonistů umožňuje hrábnout nezvykle hluboko a nazírat na to vše z úhlu který i přes svou stylizaci ve výsledku tvoří komplexnější a relevantnější výpověď než kdejaká striktně (a poctivě) faktografická filmařina.. ... Snad poprvé v životě jsem v dokumentu natrefil na společenství (nechci říct přímo kulturu nebo národ) kterému absolutně od základu nerozumím. Korupce, krutost, cynismus, atrofovaná empatie a morálka, nejsprostější kýč jako estetická norma, nejsofistikovanější argumentace někde na úrovní sedmé třídy základní školy.. to vše prorostlé naprosto samozřejmě celou společností... Věřím, že dokument o životě mimozemšťanů by mě fascinoval možná o kousek méně než tenhle bizar.. (22.09.2019)

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“. (18.07.2013)

Starej Anwar a ten tlustej blb jsou jen vykonavatelé. Občas mají noční můry (teda hlavně Anwar, tlusťoch ne, ten je moc blbej na to, aby mu došlo, co udělal), ale v zásadě se tím, co dělali, bavili. A bavili by se tím bez ohledu na to, jestli škrtili drátem komunisty, nebo někoho jinýho. Historie jim k tomu jen dala hrdinský krytí. Zajímavá postava je ten menší náměstek ministra, protože ten zabíjel, ale i věděl proč. Co se týče filmu, po asi půl hodce je myšlenka jasná a už se jen opakuje, až třeba na TV show, která je teda pekelná. /// Ve vztahu k tomu, co je dobré a co špatně, tam už je to těžší. Tu zemi fakt komunisti ovládnout chtěli a po dobrém se tomu bránit nešlo. No, a upřímně, viděl někdy někdo laskavou a kultivovanou občanskou válku? Když se věci řeší silou, vždycky to nakonec vypadá takhle a provádějí to podobní primitivové... To, co se dělo, bylo zjevně hnusný, brutální a nelidský a nechalo to jizvu v národu i jednotlivcích. Zároveň by to ale nemělo vyvolat dojem, že svržený Sukarno byl bůhví co, už do převratu zvládnul zemi přivézt k hladomoru. (19.01.2019)

Je to zdlouhavé. Základní informace je přitom prostá: Někdejší sérioví vrazi ani dnes nečelí žádné společenské stigmatizaci a bez zábran o svých vraždách hovoří. Něco jako kdyby bývalí členové Einsatzgruppen rozšafně vyprávěli na kameru, jak v Bělorusku vybíjeli Židy a politruky. --- Šokuje nás to díky kulturní vzdálenosti. V Číně se za časů občanské války (1911-1949) dály neuvěřitelné brutality v ještě mnohem masovějším měřítku. O japonském příspěvku do této kruté historie se mluví, protože to vyhovuje čínskému šovinismu, ale Číňané Číňanům pustili žilou mnohem víc. Nikdo se tím bůhvíjak nezabývá. Současná Indonésie je dost sebevědomá, aby dokument podobného druhu povolila, ale to neznamená, že jinde nebylo ještě hůř. Třeba ve Vietnamu, a tím opravdu nemyslím My Lai. --- Orient opravdu nemá s násilím problém. Dělo se tam vždy. Námitka, že za to může Západ, je očividně lživá. Je to právě naopak. Humanismus a vytrvalá snaha omezovat násilí na nezbytné minimum je po staletí výlučnou výsadou Západu. Tak třeba v Africe bylo právě koloniální období jedinou epochou, kdy zabít souseda kvůli karamelce nebylo tak snadné. --- Naše úsilí o potírání násilí se projevuje v až hysterických reakcích na případy, kdy se Západ násilí dopustí. Nejnověji třeba v Iráku. Tenhle film je dobrý pro porozumění, jak se na násilí dívají ve zbytku světa. Hlavně to nepokládejte za nějakou indonéskou specialitu. Koneckonců i mnohý Rus vám ještě dneska ochotně dosvědčí, že Stalinova vláda byla pro jeho vlast dobrodiním. (07.09.2015)