Po propuštění

Nejvíce překvapují v tomto filmu nikoliv tři mladíci propuštění na svobodu, ale dívky, které s těmi mladíky začnou nejen žít, ale plodí s nimi i děti, přičemž se těmto dívkám daří zcela ignorovat, že jeden z těchto bývalých vězňů je vrah a přesvědčením nacista, druhý drogový dealer a třetí jemně řečeno nepobral zrovna moc inteligence. Analogicky ke vtipu "Existuje 10 druhů lidí – ti, kteří rozumí binárce, a ti, kteří mají pravidelně sex" existují v podstatě dva druhy dívek: první dozrávají pohlavně dříve, ale mentálně později, ty druhé naopak. První spadají do průměru populace, mají nižší postavu a vyznačují se přízemnějšími požadavky na život, což je dané jejích průměrnou inteligencí, fantazií a ambicemi, krátce řečeno nepokládají si zbytečné otázky života, vesmíru a vůbec. Jelikož patří do střední části Gaussovy křivky, tvoří většinu populace. Ty druhé dívky jsou vlastně opakem prvních a tvoří okrajových 15%, Tyto dvě skupiny dívek mají různou životní strategii – první vsadí na brzký sexuální život, na rodinu, na práci, ty druhé spíše budou studovat nebo nějak jinak rozvíjet sebe, protože mají tvůrčí fantazii, ambice nebo je to prostě baví, možná budou cestovat a s manželstvím nejčastěji počkají, protože mají vyšší nároky na partnera i prostředí. Děti prvních jsou vychovávány spíše okolnostmi než matkami, děti druhých procházejí kulturním drilem. První otázka zní, která skupina je reprodukčně úspěšnější a čí děti jsou početnější? Druhá otázka zní, zda je inteligence a s ní spojená náročnost požadavků a představ skutečně evolučním nástrojem, který zvyšuje úspěšnost přežití a rozšíření genů, nebo je to jen scestná představa průběžně vymírajících inteligentů a intelektuálů? Ve světle tohoto přírodního "výběru" podle principu "přežívá nenáročný" vyznívá závěr Čapkovy komedie Věc Makropulos úplně jinak – nikoliv jako zpupné přání elit žít věčný život, ale jako jejích zoufalá snaha přežit. Řečeno slovy Pruse: "Prosím, já se nechci hádat. Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk je věčný i bez vaší pomocí; malost se plemení bez ohledu jako mouchy nebo myši. Jen velikost umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí. Snad je v naších rukou ji udržet. Můžeme založit aristokracii dlouhověkosti." Úspěšná elita a obzvlášť ta intelektuální elita není tedy vůbec úspěšná přírodně a evolučně a její úspěch je ve skutečnosti úspěchem informací a technologií, které lidskou elitu tak lehce ochočují, tvarují a využívají, protože ta snadněji propadá jejích náročnosti než Čapkův "malý člověk", to jest že je tak zvaná elita lepší drezurní materiál. Spiknutí tak zvaně kulturně a civilizačně úspěšných (viz komentář k filmu Já, Natálie) je proto nikoliv spiknutím lidských elit, ale spiknutím Fenoménů, to jest technologických a informačních memů, což je obdoba přírodních biologických genů. Analogicky s Richardem Dawkinsem lze tak říci, že je člověk nositelem a schránkou nejen sobeckých genů, ale i ještě sobečtějších memů a že to jsou právě tyto potvory, kdo usiluje o věčné nebo alespoň dlouhodobé hostitele, ať již je to nesmrtelný člověk, robot nebo počítač, protože memům trvá sakra dost dlouho, než vycvičí nějakého pořádného vědce nebo filosofa schopného memy nejen reprodukovat, ale i vytvářet nové všelijakým spojením existujících. (26.03.2013) (méně) (více)