Bílé velryby (festivalový název)

Zkušení lovci velryb Grímur (Thorarinsson) a Bubbi (Gudmundsson) pracují na lodi u západního pobřeží Islandu. Lovecká sezóna však končí a tito dva obyčejní chlapíci se vypraví do Reykjavíku. Tím se obrací tradiční žánrový vzorec road movie, kdy se hrdinové z velkého města obvykle vydávají do prostředí venkovského. Dva prostoduší chlapíci hledají zábavu, dívky a mají představu, že dosáhnou jakéhosi blíže nespecifikovaného naplnění. Záhy se ale dostávají do potíží, které se řetězí a vrcholí ozbrojeným konfliktem s policií. Hlavní hrdinové, tyto dvě „bílé velryby", se odlišují od ostatních a stávají se terčem útoku. Jsou vytrženi ze svého přirozeného prostředí a v tom cizím se dostávají do konfliktu s ostatními živočišnými druhy. Rybáři se ocitnou mimo loď a nedokážou se přizpůsobit životu na pevnině. Divák je režisérem veden k tomu, aby s těmito vesnickými burany sympatizoval a chápal je jako oběti okolností, jako ty nevinné velryby, které se nedovedou bránit. Fridriksson se tímto prvním celovečerním hraným snímkem vymanil z pozice dokumentaristy, a přestože u domácího publika nedosáhl velkého úspěchu, dostalo se mu mezinárodní pozornosti na festivalech, kde byl přirovnáván k takovým ikonám, jakými jsou Jim Jarmusch, Aki Kaurismäki či Wim Wenders. Svými outsidery a podobnými osamělými typy ukazují tito režiséři odcizení jednotlivce ve velkoměstě, jakými jsou New York či Helsinki. Do hlavního finského města zasadil Kaurismäki, inspirován Bílými velrybami, film Ariel (1988). Na Islandu, stejně jako třeba v Japonsku, patří lov velryb a jejich konzumace k domácím zvykům. V roce 1989 se místní dokázali tradice vzdát a lov úplně zakázat, po několika letech však začali zákaz postupně uvolňovat. Tento snímek byl natočen ještě před zákazem lovu velryb a nejen v jeho začátku, ale i průběhu se vracíme k obrazům lovu i porcování velrybího masa. Pro milovníky zvířat poněkud drsné záběry. (Letní filmová škola)