Free to Play

Tak jsme se přece jenom dočkali, Valve dokončilo dokument o prvním turnaji The International, kterého se mezitím stihly odehrát další dva ročníky. Nelze však říci, zda se čekání vyplatilo, Free to Play je totiž víceméně jenom standardní dokument, který zachycuje nestandardní téma. Tím jsou životy tří profesionálních hráčů hry Dota 2, které film líčí patřičně americkým dramatickým stylem. Naštěstí i tato část je poměrně zajímavá (a to hlavně díky různorodosti prostředí – Dendi žije na Ukrajině, Hyhy v Singapuru a Fear na americkém venkově), a pokud se o kompetitivní hraní Doty zajímáte, dozvíte se zajímavé informace. Nicméně to, co dle mě Free to Play zvládá nejlépe, jsou záběry ze samotného turnaje The International, kde napětí nikdo nemusel hrát, a kde kamera za orchestrálního hudebního doprovodu přelétává zpoza hráčů do jejich monitorů (doslova). Možná jsem cynik, ale kdyby si tvůrci odpustili klasické dokumentární „drama", mohlo se jednat o vskutku povedený pohled na jeden povedený turnaj o milion dolarů. (13.03.2014)

Nechápu tu šílenou odměnu! 1 milion dolarů dát týmu, který vyhraje nějaký turnaj v jedné hře? Šílenost! :-) Když chce někdo utrácet své peníze, může... :D Dokument je natočen velmi dobře, jen ukazuje čínské týmy, jako by to byly stroje bez duše a né lidi. Dotu jsem nikdy nehrál a ani nebudu, nikdy jsem na tento žánr nebyl. Výhru jsem nejvíc přál tomu korejci, ale byl bych spokojen s kterýmkoli vítězem z trojlístku. (04.05.2014)

Dokument rozhodně stojí za vidění, mě jako občasné (dříve pravidelného) hráče by spíš zajímalo, jestli jsou si autoři vědomi svého občasného škodění tomuto světu. Sledujeme totiž tři silné osobnosti herní scény, které se připravují a následně absolvují první ročník The International ve hře DotA 2. Jeden je asiat, který nevidí dál než na špičku svého arogantního nosu, což mu jeho přítelkyně jistě několikrát řekla a on přesto doufá, že jí opět získá a nebojí se proto upřednostnit vlastní ego nad týmem. To je jeden z problémů, který v dokumentu vidím, DotA totiž není tolik individuální hra jako týmová (a to i přes silný vliv kapitána). Příběhu naopak individualismus vládne a to je škoda. Fear jako druhý kapitán zase ukazuje zkušenost a stáří (a červené oči), díky kterým chce dokázat sobě i okolí, že progaming má smysl. Třetím do party je Dandi kapitán Na'vi, který v hraní utápí svůj smutek ze ztráty otce a hledá nový způsob jak být klidný a trpělivý. Všechny postavy spojuje naprosté nepochopení okolím a ukazuje, jak i v 21. století dokáže být moderní gamingová scéna přehlížena a nepochopena rodinou a okolím. Update: v roce 2014 byl tým s Fearem (Evil Geniuses) celkově 3., pro hyhy-ho to byl poslední turnaj, kde dosáhl nějakého úspěchu, Dendi je stále skvělý, další rok s Na'Vi byli druzí... (05.10.2014)

Kdo nehrál nikdy nepochopí. Kdo hrál tak empaticky přikyvuje a tleská individuálním a kolektivním super-schopnostem zúčastněných. I když jsem přirovnání o fotbale a šachu nikdy z jiných úst předtím neslyšel, tak mě nezávisle na této replice napadla úplně stejná metafora pro hry MMORPG. I když je film povedený, tak zobrazuje hráčskou realitu asi tak přesvědčivě a důmyslně jako kosmolog pro laika historii Země promítnutou do jednoho nástěnného kalendáře. Vše působí jako z rychlíku. ___ Pod co bych se podepsal, tak jsou ty niterné komentáře pro-hráčů. Ve vnitřním monologu jsem si vedl nejeden z nich. 15 hodinové hraní (i více) moc dobře znám, kdo chce být dobrý, musí tvrdě trénovat. Mít postřeh, umět improvizovat, vědět co si dovolit, vést tým, vymýšlet strategie, koordinovat jednotlivé členy....v podstatě to naplňuje náplň manažerských funkcí a dokonce ji podstatně rozšiřuje, poněvadž na bitevním poli jste současně generálem, ale i pěšákem. V podstatě je to velice náročná kombinatorická úloha, ve které musíte kalkulovat nejen s kvazistatičnosti jako v šachách, ale jednotlivé prvky se vyvíjejí v reálném čase, jejich parametry se mění a krátkodobé synergie clusterů to celé ještě více komplikují, nehledě na různé vedlejší činnosti ve hře. A tak by se dalo pokračovat dále a dále...zkrátka, kdo nezná nepochopí, resp. nemůže pochopit....podobně jako pocity u maratonského běhu (odběhnutého, nikoliv odpajdaného) či jiné činnosti (sex, drogy, hudba, literatura,...záleží na individuální sensitivitě), která Vás přenese do jiné dimenze reality (subjektivně, ale i objektivně virtuální). (20.07.2014)

85% DOTU neznám, respektive vím, že se jedná o populární fantasy online hra, ale to je tak vše. Přesto je velmi poutavé sledovat příběhy mladých lidí z různých koutů světa, jak tato hra zasahuje či ovlivňuje jejich životy. Ze začátku mě dané příběhy nebavili, spíše jsem se těšil na další postup turnajem, ale s přibývajícím časem jsem začal cítit a fandit hráčům a sledoval s napětím, kdo vyhraje. Určitě také může film působit jako propagace her, respektive toho, že hrát hry, není nenormální a ztrátou času. Ve výsledku je Free To Play dobře natočený dokument, který zaujal i nehráče - mě, byť někomu se může zdát, že s blížícím se závěrem se snaží autoři brnkat na city diváků. (10.07.2014)