Bílý balónek

Minimalistická brilantní sonda do duše malého dítěte, jakou jsem snad v "západním" podání ještě neviděl. Devadesát procent filmového zážitku vám dá malá Aida, která doslova nesleze z plátna a ve své roli vám vyrazí dech bezprostředností a schopností zahrát cokoli, včetně velmi dlouhých spontánních monologů (jednoho napadá, kdeže je téhle herecké naději konec..). I v hodně netradičním a pro Čecha vzdáleném prostředí pro vás film na pár ulicích znovuobjevuje spoustu životní pravdy (scéna s hadími derviši). Vlastně ani nevím, proč nedávám za pět, snad proto, že Bílému balónku určitě nic nepřebývá a tak mám hloupý, nepodložený dojem, že mu ještě něco chybí. (13.02.2011)

Klasika íránského filmu s dětskými představiteli, která opět dokazuje, že i zcela banální problém může posloužit k zajímavé sondě do nám jistě zvláštní společnosti a přesto ji porozumět hlavně univerzálností dětské duše a jejích malých-velkých starostí. Právě tyto dvě linie u mě vzbuzují slabost pro tento druh filmů. A navíc malá představitelka září neprvoplánovou roztomilostí a úžasnou tvrdohlavostí. (14.09.2009)

Připadlo mi, jako by dal režisér Aidě volnou ruku, nechal běžet kameru a jen natáčel komunikaci mezi ní a dospělými herci. Její emoce byly tak čisté, že není možné, aby je zahrála podle scénáře. Ona byla skvělá, její úsměv, její slzy, její radost, když viděla svou vysněnou rybku. Jenomže u všeho ostatního jsem cítila obrovskou nudu. Dialogy mezi Íráčany v krámech byly neuvěřitelně stupidní a nekonečné. Neustále mluvili o jednom a tom samém, neustále se ptali na jedno a to samé, jako zaseknutá vinylka. Jedni o hadech, druzí o košili. Ubíjelo mě to. (05.06.2015)

Divák, který je obeznámený s dílem Abbáse Kiárostamího, při sledování Bílého balónku snadno rozpozná podobnost s vlastními filmy íránského velikána, především s prvním dílem jeho Kokerské trilogie, filmem Kde je dům mého přítele?. Kiárostamího scénář k Bílému balónku, který s velkým úspěchem adaptoval Jafar Panahi, opět následuje jednoduché schéma: dětský hrdina se po úvodní domácí rozepři s rodiči sám vydává do světa dospělých, aby splnil úkol či dosáhl svého cíle. Zatímco ale malý Ahmed v Kiárostamího filmu vracel sešit svému spolužákovi, sedmiletá Razieh v Balónku touží po řádně velké novoroční zlaté rybce. Poté, co se vydává holčička i s bankovkou na nákup, peníze ale rychle ztrácí. Téměř celý film si pak vystačí s touto jednoduchou zápletkou, kterou však podává s mistrnou naléhavostí. Panahi zdaleka nespoléhá jen na přirozené herectví roztomilé představitelky Razieh, ale její konfrontace s okolím zobrazuje s citem pro dramatičnost situace. Bílý balónek tak představuje jeden z vrcholů (post-)neorealistických tendencí, který bez emočního vydírání dosahuje maximálního soucítění s přehlíženým protagonistou. (20.01.2014)

Malá dívka a velcí muži. Zlatá rybka a papírová bankovka. Štěstí a smůla. Banální mikropříběh odvíjející se v reálném čase. Nestane se nic, co by se kdykoli nemohlo stát v ulicích skutečného Teheránu, případně úplně jiného města. Nic, co by nám bránilo uvěřit. Unikátní je na filmu dětská perspektiva. Dívenka v hlavní roli, přecházející přirozeně od pláče k úsměvu, je úžasná. Panahi dokázal zachytit úplně obyčejný a plně oprávněný strach dítěte, bezbranného ve světě dospělých. Politika, armáda a náboženství jsou pro něj druhotné. Kdo chce odpovědi na velké otázky, musí začít těmi malými. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, asLoeReed (23.10.2021)