Bílý balónek

V jezírku doma na dvorku měli jen samé umrněné zlaté rybičky a rozkošná malá červenobílá Karkulka moc toužila po té baculaté a tančící, kterou si vyhlédla v obchodě. Cesta k ní však byla prolitá mořem slziček a posetá nejedním dobrodružstvím. Podle vševědoucího distributora by tento kouzelný film v českých kinech propadl, což si odhadnout netroufám, ale soudě podle většiny zdejších ohlasů bych tipla, že mezi sváteční klasiku našich televizních obrazovek by se zařadil. (05.12.2011)

Co vím zcela určitě o íránských filmech je to, že mají kouzelné dětské představitele. Není tomu jinak i v Bílém balonku s malou Razieh. To, co by pro nás dospělé nebyl až takový problém, stává se velkou tragédií pro Razieh. Ztráta obnosu peněz na nákup zlaté rybičky. A tak se pomalu před námi odvíjí malé dobrodružství a přitom pouze krátké nahlédnutí do světa malých dětí s jejich "velkými" starostmi. Možná je jen škoda, že jsem Bílý balonek viděla těsně po filmu Božské děti, protože určité paralely tu jsou a nelze tudíš nesrovnávat. Souhlasím v tomto případě s uživatelem Darrenem. Emotivně mě přece jen zasáhl víc film Majida Majidiho. (27.06.2012)

Divák, který je obeznámený s dílem Abbáse Kiárostamího, při sledování Bílého balónku snadno rozpozná podobnost s vlastními filmy íránského velikána, především s prvním dílem jeho Kokerské trilogie, filmem Kde je dům mého přítele?. Kiárostamího scénář k Bílému balónku, který s velkým úspěchem adaptoval Jafar Panahi, opět následuje jednoduché schéma: dětský hrdina se po úvodní domácí rozepři s rodiči sám vydává do světa dospělých, aby splnil úkol či dosáhl svého cíle. Zatímco ale malý Ahmed v Kiárostamího filmu vracel sešit svému spolužákovi, sedmiletá Razieh v Balónku touží po řádně velké novoroční zlaté rybce. Poté, co se vydává holčička i s bankovkou na nákup, peníze ale rychle ztrácí. Téměř celý film si pak vystačí s touto jednoduchou zápletkou, kterou však podává s mistrnou naléhavostí. Panahi zdaleka nespoléhá jen na přirozené herectví roztomilé představitelky Razieh, ale její konfrontace s okolím zobrazuje s citem pro dramatičnost situace. Bílý balónek tak představuje jeden z vrcholů (post-)neorealistických tendencí, který bez emočního vydírání dosahuje maximálního soucítění s přehlíženým protagonistou. (20.01.2014)

Připadlo mi, jako by dal režisér Aidě volnou ruku, nechal běžet kameru a jen natáčel komunikaci mezi ní a dospělými herci. Její emoce byly tak čisté, že není možné, aby je zahrála podle scénáře. Ona byla skvělá, její úsměv, její slzy, její radost, když viděla svou vysněnou rybku. Jenomže u všeho ostatního jsem cítila obrovskou nudu. Dialogy mezi Íráčany v krámech byly neuvěřitelně stupidní a nekonečné. Neustále mluvili o jednom a tom samém, neustále se ptali na jedno a to samé, jako zaseknutá vinylka. Jedni o hadech, druzí o košili. Ubíjelo mě to. (05.06.2015)

Mé první setkání s íránským filmem dopadlo dobře, nevěděla jsem, co mám čekat, tak jsem raději neočekávala nic. Ve srovnání s evropskou tvorbou se jedná o něco zcela odlišného, ale možná právě díky tomu tak zajímavého. Jednoduchý příběh záchtivé holčičky se rychle proměňuje v drama již při setkání s derviši. Potom kvůli její zručnosti a znožnosti následuje totální finanční lapsus a až do samého závěru není jasné, jestli se Razeih se svými penězi shledá, případně zda ji někam odvleče pedofilní voják. (27.04.2012)