Bílý balónek

Debutový snímek, za nějž dnešní trestanec ostražitého íránského režimu Jafar Panahí získal v Cannes Zlatou kameru, znamená při soucitném ztotožnění s dětskými hrdiny enormní psychický nátlak – podobně jako rané (dětské) filmy Abbáse Kiarostamího, jenž rozepsal i tento scénář. Jednoduchý, a zdánlivě jednoduše realisticky natočený, „všední“ příběh o snaze dívenky Razieh získat krásnou, tělnatou zlatou rybku pro novoroční čas, získává od prvních momentů křehký, napínavě niterný tón, v němž krácení svátečního deadlinu a překážky rozličného druhu stupňují diváckou zvědavost, nejen jak svízelná situace dopadne, ale také jak si oba sourozenci poradí, poučí se a uspějí v komunikaci s dospělým světem. Působivost projevu (nehereckých účastníků) a pocit reálného průběhu asi devadesátiminutového dění přitom posiluje absence hudebních vsuvek (opačně k metodě Kiarostamího Kde je dům mého přítele?), nicméně pečlivě načasovaný, funkčně vystavěný scénář působí až formou dramatického, divadelního textu, v němž každá překvapivá epizoda má vlastní místo. Z přirozeného následování klikaté trasy 500-tomanové bankovky ulicemi Teheránu se tak stává úvaha nad tématy zodpovědnosti, odolávání pokušení a prostupování bariér mezilidských kontaktů a zvládnutí bezvýchodně se jevících situací s sebou nese nově nabytou zkušenost, že smysl vzájemné výpomoci spočívá v „dospělé“ vytrvalosti, byť pomoc samotná musí přijít od spřízněného vrstevníka, jemuž na tyči zbyde pouze jediný, bílý balónek, jako symbol smíru. (02.11.2013)

Co vím zcela určitě o íránských filmech je to, že mají kouzelné dětské představitele. Není tomu jinak i v Bílém balonku s malou Razieh. To, co by pro nás dospělé nebyl až takový problém, stává se velkou tragédií pro Razieh. Ztráta obnosu peněz na nákup zlaté rybičky. A tak se pomalu před námi odvíjí malé dobrodružství a přitom pouze krátké nahlédnutí do světa malých dětí s jejich "velkými" starostmi. Možná je jen škoda, že jsem Bílý balonek viděla těsně po filmu Božské děti, protože určité paralely tu jsou a nelze tudíš nesrovnávat. Souhlasím v tomto případě s uživatelem Darrenem. Emotivně mě přece jen zasáhl víc film Majida Majidiho. (27.06.2012)

Divák, který je obeznámený s dílem Abbáse Kiárostamího, při sledování Bílého balónku snadno rozpozná podobnost s vlastními filmy íránského velikána, především s prvním dílem jeho Kokerské trilogie, filmem Kde je dům mého přítele?. Kiárostamího scénář k Bílému balónku, který s velkým úspěchem adaptoval Jafar Panahi, opět následuje jednoduché schéma: dětský hrdina se po úvodní domácí rozepři s rodiči sám vydává do světa dospělých, aby splnil úkol či dosáhl svého cíle. Zatímco ale malý Ahmed v Kiárostamího filmu vracel sešit svému spolužákovi, sedmiletá Razieh v Balónku touží po řádně velké novoroční zlaté rybce. Poté, co se vydává holčička i s bankovkou na nákup, peníze ale rychle ztrácí. Téměř celý film si pak vystačí s touto jednoduchou zápletkou, kterou však podává s mistrnou naléhavostí. Panahi zdaleka nespoléhá jen na přirozené herectví roztomilé představitelky Razieh, ale její konfrontace s okolím zobrazuje s citem pro dramatičnost situace. Bílý balónek tak představuje jeden z vrcholů (post-)neorealistických tendencí, který bez emočního vydírání dosahuje maximálního soucítění s přehlíženým protagonistou. (20.01.2014)

Minimalistická brilantní sonda do duše malého dítěte, jakou jsem snad v "západním" podání ještě neviděl. Devadesát procent filmového zážitku vám dá malá Aida, která doslova nesleze z plátna a ve své roli vám vyrazí dech bezprostředností a schopností zahrát cokoli, včetně velmi dlouhých spontánních monologů (jednoho napadá, kdeže je téhle herecké naději konec..). I v hodně netradičním a pro Čecha vzdáleném prostředí pro vás film na pár ulicích znovuobjevuje spoustu životní pravdy (scéna s hadími derviši). Vlastně ani nevím, proč nedávám za pět, snad proto, že Bílému balónku určitě nic nepřebývá a tak mám hloupý, nepodložený dojem, že mu ještě něco chybí. (13.02.2011)

Malá dívka a velcí muži. Zlatá rybka a papírová bankovka. Štěstí a smůla. Banální mikropříběh odvíjející se v reálném čase. Nestane se nic, co by se kdykoli nemohlo stát v ulicích skutečného Teheránu, případně úplně jiného města. Nic, co by nám bránilo uvěřit. Unikátní je na filmu dětská perspektiva. Dívenka v hlavní roli, přecházející přirozeně od pláče k úsměvu, je úžasná. Panahi dokázal zachytit úplně obyčejný a plně oprávněný strach dítěte, bezbranného ve světě dospělých. Politika, armáda a náboženství jsou pro něj druhotné. Kdo chce odpovědi na velké otázky, musí začít těmi malými. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, asLoeReed (23.10.2021)