Ta, která odešla

Soucítná, ale nesebedojímavá analýza svíjivého těsného objetí zoufalství, laskavosti a dennodenního ultimátního hrdinství chudých a vyloučených. Z neútěšné plnokrevně prokreslené specifické reality dnešních Filipín, v jejichž horkém podnebí se nestydatě obnažená fyzičnost mísí s prachem a potem lopoty, bezprostřední syrovostí emocí, kulturou křesťansko-magických kultů zázraků a tvrdým pragmatismem kapitalismu jako zdroje nejkrutější bídy, násilí a bezpráví. Natočeno plně pohrouženě a případně v jedinečných lokálních podmínkách, a přece s klidným vědomím, že by totéž zlo obracející se již i proti svým původcům mohlo být stejně bolestně zachyceno i v kterémkoli jiném místě dnešní vyčerpané společnosti a planety. *** Překládala jsem řadu textů do sbírky moderní filipínské povídky Kuřata v hadí kleci (2020), kterou doporučuji, chcete-li se v tom uhrančivém prostředí se stejnou dávkou nevydržitelné bolesti a bezelstnosti nořit a šťárat o něco déle než tyhle fascinující tři a půl hodiny. *~ (16.11.2020)

zbytečně zdlouhavé záběry těch 226 minut je až moc při tom kolik toho příběh sdělil.Černobílé záběry jsou proč?Není to jedno v jaké barvě se vše odehrává?Pointa vyjde nastejno.Dosti mi dělalo problém s postupem času rozlišit kdo je kdo obličeje postav byly až moc podobné.A je jedno jestli muži nebo ženy. (14.01.2019)

Hodně moc mi to chvílemi připomínalo Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel, jen to přes ten poklidný a velmi pomalý děj nebyla taková nuda. Až jsem se divil, vlastně se tam moc nedělo, přesto. Bylo to pěkně civilní a minimalistické, ale možná díky tomu zajímavé. Pořád jsem dokola myslel na to samé, ty vole já jsem rád, že jsem narodil, kde a kdy jsem se narodil. I přes ty sračky, co zažívám, mi to přijde jako nic. Nic v porovnání s tím, jak mohou ve skutečnosti sračky vypadat. Můžou vypadat jako naprosté zoufalství, ze kterého není cesty ven. (17.11.2023)

Skutečně těžké, dost depresivní, plné marnosti...nihilismu, žádný tropický ráj, Filipíny jako temný, černobílý svět, ve kterém je potřeba umět přežívat. Horácia se vydala na cestu pomsty, nicméně její zbraní, vedle pistole, je hlavně upřímné lidské pochopení, navzdory vlastnímu utrpení dokáže pomáhat, prosvětlit druhým tu všudypřítomnou šeď a tmu. Dlouhé, statické záběry a scény, bez jakéhokoli náznaku tónu, vypráví příběh pomsty, jenž se postupně rozmělňuje ve zcela autentické atmosféře a více či méně obsáhlých příbězích (ne)obyčejných lidí, kteří se na zmíněné cestě naší hrdinky, jejíž osud si jen těžko dokážeme představit, objeví. Silný, naturalisticky laděný filmový zážitek o hledání dobra v člověku a jeho souboji s lidskou nenávistí, to vše z oblasti Dálného východu, kde je domorodý jazyk plný anglických výrazů a kde se asiaté modlí k Bohu. (18.10.2020)

Toto je asi ozaj prvý film z filipínskej produkcie, ktorý sa ku mne dostal, tak som bol zvedavý. A v zásade to až tak nesklamalo, ale zároveň ani nenadchlo. Príbeh väzenkyne, ktorá sa nespravodlivo odsúdená vracia a chystá pomstu - staré známe klišé ako vyšité. V tomto prípade to bolo len poňaté viac umelecky, či už čo sa týka čiernobieleho obrazu, tak aj dlhých scén, ktoré ulahodia hlavne milovníkom pomalých a sekvenčných filmov. Ja takýmto snímkom veľmi neholdujem, preto u mňa je to len ťažký priemer. 50 % (03.05.2019)