Vnitřní slunce

Vylhaný a neupřímný film od začátku do konce. Je docela podivuhodné, že i když se odehrává v realistických prostředích a forma jaksi taky logicky inklinuje k realismu, výsledný tvar působí až nepříjemně strojeně. Na Vnitřní slunce se nedá napojit ani skrze banální procházku po ulici, protože i ta je natočena jalově. Nepříjemné postavy se motají po Paříži a tváří se jako intelektuálové, k troše nadhledu jim nepomáhá ani množství sexu a peněz - v něčem mi to připomnělo Garrelovy slabší filmy nebo Desplechinův Vánoční příběh. Vlastně mi tohle "typicky francouzské zcizování zdánlivě neprostupným intelektualismem" (cituji sebe po vzoru Kikiny), postavené na podobném principu jako zde nebo ve zmíněných filmech, uvěřitelně fungovalo jenom v méně známém, ale po všech stránkách skvělém Chéreauově filmu Všichni kdo mě mají rádi, pojedou vlakem. Kdyby se na Vnitřní slunce alespoň dobře dívalo díky rafinovanému stylu, tak bych to i v tak špatném filmu ocenil. Člověk se však dočká pouze otřesně přesvícených záběrů s mohutným šumem, vyblitých barev a podivně vedené kamery (ani ta denisovská taktilnost tady moc není). Ale pozor! Je tady dialog, natočený pomocí švenkování mezi herci, nikoli záběrem a protizáběrem! To asi ještě nikdy nikoho nenapadlo, padá mi brada. Za zmínku stojí snad jenom ve své stupiditě vtipná scéna s olizováním prstů a postava Bruna Podalyése, ve které je kupodivu cosi správně vystiženo a která mi připomněla jednu nejmenovanou reálnou osobu. (05.11.2018)

Tak ja ked idem z hospody, mám v sebe pár Jackov Danielsov a vidim na chodniku hovno, tak poviem ako spravny laik - nedouk - "No fuj, to je ale velke smradlave hovno". Rozhodne sa nebudem tvarit ako nejaky vystudovany filmovy teoretik -elitar a rozhodne nepoviem : "Prave som bol intelektualne konkverovany ultimativnou, dekadentne hypnotickou kompoziciou profundalne metaforickej gastroenterálnej kvintesencie, moja exkluzivita graduje k infinite a erektilne laska moju percepciu estetiky ezotericna" : 15 % (18.08.2020)

Podpriemerný príbeh, akési hľadanie šťastia v živote zrelej ženy vekom, no žitím života a výberom partnerov rozhodne nie. Ako-tak ma bavilo sledovať romániky, ktoré nikam neviedli. Bol som rozhodnutý, že udelím 2*, ale príšerný monológ jasnovidca v podaní Depardieua skrvavil celkový dojem. O čomsi hovorí i prístup, keď záverečná siahodlhá reč je omotaná titulkami, skrátka režisérka nám dáva zožrať, že už aj ona to má na saláme a že príbeh obohatí o ďalšieho ňoumu. (24.03.2018)

Ach, první zklamání od Claire Denis, to opravdu bolí. Ano, láska, bezradnost ve vztazích, neuspokojené touhy ukryté v hlubinách duše, pronikající živelně na povrch a odrážející se v krásných lesklých očích J. Binoche, která stále marně hledá toho pravého. Jen kvůli ní jsem "to" celé vydržel usledovat. Jinak pusto, zoufalé plkání, bezpodstatnost, žádný nosný důvod pro vyprávění, potažmo sledování - "příběhu" - jeho zrání, rozvíjení a naplnění smyslu. Nic. A promiňte - obsazovat na posledních deset minut ruského renegáta G. Depardieu, jehož žvanivý monolog sice zapadal do kontextu, snad už dnes není zapotřebí a od C. Denis mě to mrzí o to víc. Obraťme list, vyhlížím příští film... (17.08.2018)

Binochetová je v této roli  velmi dobrá, což u malého filmu není samozřejmé. Je to oslava sexuality ženy ve středním věku. Binochetová ukazuje různé nálady, konverzuje, je nucena ke kompromisům, občas se ponoří do hudby. Ale Julietino zaměření na sebe samu se po čase stává únavným. Humoru je málo, zato hodně patosu. Je to příběh o lidech, kteří o svých životech víc mluví, než je žijí. (24.06.2021)