Dvojitý milenec

Dvojitý milenec je zase jeden z filmů Françoise Ozona, s nímž si úplně nevím rady. Zneklidňující atmosféra s nádechem tajemna a iracionálna mě vtáhla do příběhu, ale bez přemíry erotiky bych se určitě obešla. Nahota mi místy připadala samoúčelná, děj nijak zvlášť neposouvala. A na konci ten maglajz o dvojčatech na entou byl už dost zmatečný. K uspokojivému rozuzlení tím rozhodně nedošlo. (60%) (24.10.2021)

Možná u začínajícího režiséra bych to ještě překousla, ale od někoho, kdo se na poli francouzského filmu už nějaký ten pátek pohybuje mi to přijde příliš nedotažené. Možnosti vysvětlení se vzájemně popírají a v jednotlivých bodech si odporují. Vlastně je to takový halucinogenní snímek, kde celek nedává smysl a kde snaha šokovat a natočit rádoby cool sexuální scény s přídavkem mysteriózna bortí vše okolo. Do sebe zahleděný komorní vizuál bez hloubky i soudržnosti děje. Špetka atmosféry a dobří herci, víc nic. 40% (11.08.2017)

Nejhorší film, který jsem na MFF viděla. Sexualita je tu prostě přeexponovaná, což chápu, že je módní trend, ale tímpádem ...v té snaze šokovat obrazem... nuda! čekala jsem od Ozona aspoň trošku víc filozofického přesahu, vzhledem k tomu, že se dotýká tématu psychické choroby třeba, ale evidentně marně. (07.07.2017)

Je tu dost slušná a správně mindfucková atmosféra, poutavé režijní nápady (byť dost perverzní, ale Ozon se v úchylkách vyžívá, takže se to dá čekat - i když přiznávám, že úvodní záběr na vnitřek vagíny mě krapet zaskočil), solidní filmařská stránka a nejedna nezapomenutelná scéna, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. Jenže nějaká závěrečná myšlenka tomu dost chybí, takže z toho je jen sice zajímavá, ale přesto béčková historka, která ani nemá pořádně promyšlený scénář a tváří se chytřeji než ve skutečnosti je. A sexuálních scén tam podle mě bylo zbytečně moc, až mám pocit, že tvoří dobrou čtvrtinu filmu. Celkově to má něco do sebe, popravdě mě dostal i závěrečný zvrat (byť se tam opět ukazuje ta urputná snaha být něčím víc), mírný nadprůměr to je určitě, ale už jsem od Ozona viděl lepší filmy a z tohohle mohl udělat víc, než z toho nakonec je. Lepší 3* (23.07.2022)

Dvojitý milenec vypráví o psychologických kořenech sexuálních fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to sofistikovaná pocta Sestrám Briana De Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé podobě a Rosemary má děťátko Romana Polanského, plná odkazů a dvojitých významů. V souvislosti s motivem dvojčat si Ozon zřejmě oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a zejména pak zrcadla, která cpe do každého třetího záběru, aby dostatečně upozornil na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého začátku. Hraje si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných pochodů v mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu rekvizity i zbrklé dějové zvraty, které lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré vyžadují k analýze dost pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou. Ve výsledku ale Ozon selhává ve vyprávění poslední třetiny, která působí překombinovaně a chaoticky, stírá se v ní napětí ve vztahu mezi postavami a závěrečná pointa psychologickou rovinu akorát ještě víc komplikuje. Béčkový námět původně knižního thrilleru s erotickými prvky se režisérovi sice podařilo povýšit na umělecké evropské psychologické drama, které vypadá jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro náročné a přemýšlející diváky, ale i těm se beztak do paměti nejvíc zaryje jeden jediný záběr - a to hned z úvodu filmu. (11.07.2017)