Cielo
Cielo
VOD (1)
Obsahy(1)
Chilská poušť Atacama, nejvyprahlejší místo na Zemi, se po každém horoucím dni ponoří do chladné noci a nad ní se otevře brána k neuchopitelné hloubce vesmíru. Nikde jinde nenese noční obloha – raciem jen stěží uchopitelná, snadno si tak člověka podmaňující – tolik hvězd jako zde; nikde jinde nevyvolá upřený pohled vzhůru tolik slovy nepopsatelných pocitů. Ať už posloucháme astrofyziky hovořící o smyslu hledání exoplanet, nebo mytické příběhy z úst prostých venkovských obyvatel, společné jim je tázání se, jak se člověk vztahuje sám k sobě a ke svému místu ve světě. Sugestivní filmový zážitek, po kterém přichází neodolatelná chuť vyrazit ven, lehnout si do trávy a pozorovat hvězdy. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (4)
Očekával jsem nádhernou podívanou na světelným znečištěním neposkvrněnou oblohu v chilské Atacamě, putování hlubokým vesmírem a povídání o hvězdách a astronomii. Toho bylo dosaženo pouze z půlky. Významnou část totiž zabírala kapitola zabývající se venkovskými obyvateli na poušti a jejich jednoduchému chápání vesmíru a světa. Omlouvám se, ale pod dokumentem s názvem Obloha si představuji něco jiného, zejména trochu více té oblohy. Kdyby se dokument nesl v duchu prvních 15 minut, byl bych s výsledkem naprosto spokojený. Jenže části související s vesmírem jen tím nejtenčím vláskem mě nezaujaly a na poměrně krátkou stopáž 78 minut mě snímek dokázal místy i nudit. Až budu mít chuť na magické filosofování o světě z pohledů lidí žijících na jeho samotném okraji, to si zajdu raději na jiný dokument. ()
Pěkný zážitek prostoru a klidu. Trochu uspávací a bezútěšně vyprahlá krajina. ()
Shodou okolností jsem pár hodin před projekcí Oblohy viděl dokumentární esej Zvuk v tichu o francouzském přírodovědci Marcu Namblardovi a jeho vášni pro akustický rozměr přírodního světa (více o jeho práci tu). Tvůrci této eseje (režiséři Stéphane Manchematin a Serge Steyer) se na Marcově příkladu pokusili ukázat, jak hluboce nás může proměnit (učinit lidštějšími, chcete-li), pokud se naučíme opravdu bedlivě naslouchat světu kolem nás - větru, vodě, stromům, ptákům, ale i (nebo snad v důsledku toho) bližním z řad lidí. Film Alison McAlpineové sice není ani tak o naslouchání (i když ticho - a co v něm možno zaslechnout - hraje velkou roli i v něm), přesto je jeho poselství, alespoň v mých očích, velmi podobné. Jen s tím rozdílem, že zdrojem a katalyzátorem oné hluboké vnitřní proměny je zde pozorování (noční) oblohy. ()
Snímek bez zprávy, bez charakterů a bez konceptu, ale jak prohlásila režisérka - to přece není potřeba. Spousta hvězd a pár úvah nad nimi, okouzlující záběry, fascinující podívaná. Letní večer v trávě a zírání na oblohu "naživo" však snímek nenahradí. ()
Galerie (2)
Photo © Film Servis Festival Karlovy Vary
Reklama