Světlo a tma

Světlo a tma. Vzájemně se podmiňují, jedno bez druhého nemůže existovat. V našem dvoudílném filmovém cyklu na toto téma nám profesor Jim Al-Khalili odhalí tajemství, jak pomáhalo světlo vědcům při objevování vesmíru. V uplynulých třiceti letech se přišlo na to, že zdaleka nevidíme všechno, ba spíše naopak, nevidíme prakticky nic. Předpokládá se, že i v nejlepším případě je 99 procent universa víceméně zahaleno do tmy.
V první části dvoudílného filmu se ukáže, že už staří Řekové ve třetím století před naším letopočtem používali světlo na výzkum kosmu. O dvě tisíciletí později už se renesanční hvězdář Galileo Galilei snažil stanovit reálné místo člověka ve vesmíru s pomocí čoček svého poměrně jednoduchého teleskopu. Později, v sedmdesátých letech 17. století, objevil Dán Ole Roemer vztah mezi světlem a časem, respektive mezi časem a vzdáleností, což podstatně urychlilo další poznávání universa.
Druhý díl cyklu se zabývá rozvojem vědy z té "tmavé stránky". První známka svědčící o tom, že ve vesmíru toho je víc, než co vidíme, byl objev Neptunu v roce 1846, planety, která se takřka celá skrývá v naprosté tmě. V polovině 20. století byla nastolena teorie temné hmoty a posléze byla objevena ještě podivnější a nepochopitelnější věc -- temná energie, o které se v současné době spekuluje jako o hlavní síle, která drží universum pohromadě. (TV Spektrum)