Kafarnaum

Nekompromisní pohled do života nejchudších částí Libanonu (a vlastně nejen něho). Vyčítat N. Labaki prvoplánovost v citovém vydírání kvůli tomu, že točí film o tvrdém životě malých dětí není na místě. Protože jak je to jednou o dětech, vždy je to o emocích. A když je to autentické, což v tomto případě je, je to o to silnější. Hořkosladké drama plynule přechází z problémů chlapce z početné rodiny na problémy ilegální imigrantky a i přes to, že se dvě hodiny občas opravdu zdály až moc, zvlášt v kombinaci s tíživou atmosférou snímku, nakonec (a tady přicháží SPOILER!) všechno víceméně dobře dopadne. A divák odchází alespoň trochu vyklidněn. (09.10.2019)

Snímek Kafarnaum vypráví bez přehnaného sentimentu o pohnutém osudu dvanáctiletého Zaina protloukajícího se libanonskými slumy. Do takových podmínek, v jakých živořil, by se asi nikdo z nás narodit nechtěl. Docela chápu tok jeho myšlenek a následné činy plné zoufalství. Mnoho skutečností mě při sledování filmu rozesmutnilo, ale naopak po hudební stránce jsem se párkrát ocitla v sedmém nebi. V samotném závěru bylo moc milé vidět jistou dávku naděje, která se zračila v chlapcově proměněném výrazu tváře, když mu fotograf řekl: „Usměj se, Zaine. To máš na občanku, ne na úmrtní list.” (90%) +++ Dost mě zarážejí komentáře některých zdejších chytrolínů, jež postrádají sebemenší náznak empatie nebo soucitu. Což jen dokazuje, jak prohnilá dovede být ta naše rádoby humánní společnost. V čem se potom vlastně tolik lišíme od lidí, o nichž pojednává tento snímek? Ono toho asi zase tolik nebude. Nejspíš by stačilo změnit sociální prostředí, blahobyt nahradit chudobou a morálka našinců by šmahem dostala pořádnou ťafku. Ani si nechci představovat, jak by potom dali volný průchod svým nízkým pudům. (18.01.2021)

Násilie, chudoba, špinavá ulica ako domov číslo 1. Zain nema ani rodný list, podľa lekárskeho odhadu mu je približne 12 rokov a rozhodol sa zažalovať svojich rodičov za to, že ho priviedli na tento svet. Sledujete drsný pribeh dospievajúceho chlapca a síce z tepla domova a z pohodlia gauča, no nič to nemení na tom, že na sebe cítite všetku špinu, ktorá sa na vás valí z ulice, z nehumánnosti a z nemožnosti šance na lepší život pre nevinné dieťa, ktorého osud bol uz dávno predurčený tým, komu a kde sa narodil. Je tažké pozorovať banálny rozhovor pri rodinnej večeri, počas ktorej otec s matkou diskutujú o tom, či dať syna do školy. Otec je zásadne proti, načo by mu bola, nech naďalej pracuje (!). Matka nesúhlasí, no nie preto, že chce svojmu synovi poskytnúť vzdelanie, ale preto, aby mohol nosiť zo školy jedlo zadarmo. Ich dcéru, ktorá ma 11 rokov a práve sa “stala ženou” okamžite zapredajú ako kus tovaru násilnému mužovi. Jediný, komu tento spôsob života príde chorý, je malý, no veľmi vyspelý Zain, v ktorom, napriek všetkému, stále zostáva kus lásky pre ľudí, ktorí si to zaslúžia. Akýsi zvláštny časopriestor, v ktorom sa toto všetko odohráva, vnímam len ako výplod niečej bujnej fantázie a verím, že keď svet v tejto pomyselnej bubline prasknem, tak sa rozplynie a navždy bude preč. No ona nikam nemizne. Pretože je to realita, ktorá na blizkom východe funguje dokonale... (23.07.2019)

V poslednom čase sa s týmto námetom (imigrácia...) roztrhlo vrece a tak nečudo, že som k nemu trocha strojený. No v tomto prípade dávam dole klobúk. Teda poviem, celkom aj chápem toho chlapca, ktorý sa rozhodol žalovať svojich rodičov za to, že mu dali život. Nikto by sa nechcel narodiť do takých podmienok, to je jasné. Špina, humus, bieda, hlad, určite aj smrad a všade samé tváre, z ktorých sa dá poľahky vyčítať, čo by asi tak s vami spravili niekde v tmavej uličke. Z tohto pohľadu putovanie malého chlapca špinavými ulicami, jeho každodenný boj o existenciu, starostlivosť o bábo... to všetko vo vás nechá nepríjemný, skľučujúci pocit. Deprimujúce a smutné zároveň. Tiež oceňujem ako tu bolo poukázané na to, čo si vlastne o nás (Európe) migranti myslia a prečo sa sem tak hrnú.... no proste pečené holuby... Škoda, že tu nebolo ukázané, ako to nakoniec s tými rodičmi na súde dopadlo. Silný nadpriemer. 85/100 (13.01.2020)

V Libanonu máme fungující státní zřízení, spravedlivé a naslouchající soudy, nestrannou policii, rozvinutou charitu a nějaká vyšší třída  třá vykořisťujících zmrdů šejků tu vůbec , ale vůbec neexistuje. To mě Alláhu poser.. Jestli on náhodou není problém i  v tom vašem posraným systému paní Labaki, co říkáte?  Ale chápu, že  předestřít myšlenku o politice jednoho nebo žádného dítěte ( nebo možná i kastraci pro neposlušné?) je politicky mnohem průchodnější než tepat do bigotního systému nábožensky pomatených, zkorumpovaných  či jinak narušených zmrdů, kterým je blaho jejich národa, jemuž obvykle vládnou rukou Alláhovou,  jinak zcela u prdele.  Na stranu druhou  hodně nepříjemná připomínka toho,  jak v pokryteckém světě žijeme.  Ty špinavé ulice, bída, hlad, žebráci, to všechno je skutečné. Stejně jako sny, láska a lidskost, které se neohraničují rasou či náboženstvím.  A teď jak tohle ohodnotit? Hm, podobná dilemata, už mám vlastně vyřešená, morálně v mnoha ohledech odpad, citově za pět. Tři. (19.08.2022)