Šťastný Lazzaro

Osobně se neztotožňuji s názvem šťastný Lazzaro, spíše by to měl být Krajně podezřelí Lazzaro s asexuálním projevem, který zapůsobí snad jen na zhýčkaného gaye. Nicméně nelze než kvitovat myšlenku, že kdesi v západní civilizaci existuje ostrůvek pevniny, jehož obyvatelé mohou žít v nevolnictví a současně to považovat za zcela normální. 48 % (27.01.2020)

Tak nejako nenápadne úžasné dielo. Neorealizmus či magický realizmus ? Prvá polovica evokuje skôr juhoamerickú atmosféru, mikrosvet sám pre seba zabudnutý kdesi v iných dobách, žijúci svojimi vlastnými pravidlami a vo svete predstáv. Úplná stredoveká imaginácia! Druhá polovica potom ide v najlepších tradíciách talianskej školy, ale s úžasným nádychom posvätnosti. Vychytil som predpoludňajšie predstavenie pre matky s malými deťmi, takže to na začiatku malo aj tú správnu taliansku atmosféru a snový charakter filmu ma tak vtiahol, že vo vrcholových okamihoch som ani nevnímal, že sa mi okolo sedačky tmolia lezúni a výskajú či nariekajú po prázdnej kinosále. Boli ostatne minimálne ešte také nevinné, ako hlavný hrdina tohoto vypiplaného magického skvostu. ŠŤASTNÝ LAZZARO mi dobre padol v dobe, kedy pretrváva môj pocit nešťastia a keď mám pocit, že nielen chudobný som, ale aj zostanem. V porovnaní s päťdesiatkou nevoľníkov v tomto filme som boháč! A že môj život nemá zmysel a nikam nesmeruje? Veď ani nemusí. Stačí žiť. (20.03.2019)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

Předchozí film A. Rohrwacherové (Zázraky) mě uhranul a nebál jsem se ho srovnat s Olmiho Stromem na dřeváky. Zdá se, že něco podobného řeklo režisérce víc lidí. Bohužel, protože zatímco ve fascinujících a přirozeně plynoucích Zázracích tvořila spiritualita spodní proud, ve Šťastném Lazzarovi se rozhodla Rohrwacherová natočit "opravdový duchovní film", který mne však mořil svou doslovností. (26.01.2020)

Koncept ma strašne bavil. Celý ten socio-demografický prvok kastového systému bol perfektný  to zaobalenie do artového kabátu len dodávalo ten melancholický pocit plný clivých emócií. Do prvej polovice som to hltal no potom som sa akosi nasýtil, prejedol a už som sa začal doslova nudiť. Dej až cinefilne ustal a ani koniec, klišé tragický ako to býva u takýchto filmov ma už nedokázal veľmi presvedčiť. Hudba aj herci zvolený perfektne_______________ emócií tu je na kilá, no pozornosť si po spomínanej polovici už Lazzaro nedokázal udržať. Preto 3*. Inak by som išiel vyššie. (22.12.2021)