Variola vera

Když si člověk vezme, co všechno se dělalo kvůli COVID-19, tak si nemůže nepředstavit, jak by to vypadalo při epidemii pravých neštovic. Film je zvládnutý víc než slušně, postavy jsou docela pěkně lidsky uvěřitelné a děj v uzavřené nemocnici je správně klaustrofobní. Do hororu je laděná spíš první část s pacientem nula, ale některé prvky v něm zůstávají celou dobu, třeba hudební doprovod. Rozhodně povedený jugoslávský film. (28.05.2020)

Až se vám jednoho krásného rána objeví na těle pár rozkošných, děsně svědivých pupínků, na které ten chladivý, bílý pudr nezabere, moc nejásejte, že nebudete muset pár dní do školy. Už nebudete muset nikam! A raději se ani moc neškrábejte, aby vám to v rakvičce slušelo a nebyli jste příliš zjizvení. Ti milí chlapíci z Úřadu pro kontrolu infekčních chorob za vámi jen zavaří dveře nemocnice a nechají tomu "volný průběh", protože jediná účinná medikace na Černé neštovice je devítimilimetrová pilulka aplikována per hlavu. Pravdou ovšem je, že takováto invazivní terapie může mít spoustu vedlejších účinků, například smrt. Neprávem opomíjený klenot balkánské kinematografie, prokazující, že už v roce 1981 uměli ti srbští kluci namíchat pořádný kýbl hnisu, vyrobit nádherně realistické, ťuťavé latexové vředy a zmáknout s pár ochotníky opravdu děsivý, karanténní survival horor podle "skutečně" skutečných událostí v Bělehradě 1972, který si pamatuju, jako bych ho viděl včera. (Viděno v Ostravě 1987, kino Náročného diváka, Festival socialistické kinematografie, lupen za 4 Kčs!!) (25.05.2011)

Film Variola vera je zejména velmi intenzivním a lehce uměleckým dramatem než hororem, pokud tedy čekáte nějaké strašlivé jugoslávské gore. Nicméně mrazit vás bude stejně, Marković, absolvent pražské FAMU pod Klosem, má vše pevně v rukou a velmi zodpovědně používá temnou, vtíravou hudbu, jenž posouvá i příběh (např. značkuje lidi nemocí). Navíc toho film nabízí více i na vedlejších kolejích - od odkazu k Ostře sledovaným vlakům až k morálním a psychologickým polemikám a to vše v naprosto nenuceném hávu. Must see. 4,5*. (24.01.2013)

(KB - J) Nejznámějším jugoslávským hororovým tvůrcem je bezpochyby Djorde Kadijevic, protože má nejvíc zářezů (ŠTIĆENIK, LEPTIRICA, DEVICANSKA SVIRKA, SVATÉ MĚSTO) a navíc je mu připisováno žánrové národní prvenství (LEPTIRICA bývá uváděna jako první jugohoror). Za nejkvalitnějšího bych ale považoval Gorana Markoviće, který je vnímán spíše v kontextu tzv. Pražské filmové školy a u jeho dvou stěžejních hororových příspěvků – VARIOLA VERA a TO UŽ JSEM VIDĚL: DEJA VU – se vedou polemiky, jestli je za horor vůbec považovat. Ačkoliv by se nejspíš všichni shodli na tom, že hudební motiv píšťaly z prvního jmenovaného, který indikuje smrt, je velmi hrůzu-nahánějící._____ DEJA VU je hodnoceno spíše jako psychologické drama s brakovými prvky, které se za to ale stydí, a tak jsou ironizovány; VARIOLU VERU diváci chápou jako thriller z nemocničního prostředí či dokonce jako katastrofický film. Společné znaky s katastrofickým filmem zde nepochybně jsou, od základních vzorců (omezení prostředí a nebezpečí smrti) až k významům (zkažené postavy vystaveny těžké situaci, na základě které se mají změnit). Katastrofický film ale počítá s katastrofou přírodního rázu, která je nevyzpytatelná a může být interpretována jako trest či zkouška, a s několika hlavními postavami, které překonávají komplikace na cestě k záchraně. Nic takového v „Neštovicích“ není, protože postavy na řešení spíše čekají, než aby aktivně jednaly, a u neštovic „stačí“ zjistit počátečního nakaženého pacienta, nejde o žádnou vodu, sopku či tornádo jdoucí po celé partě či skupinkách hrdinů._____ V případě Markoviće je příhodnější psát o hororu, konkrétně o jednom z mnoha subžánrů – tzv. „survivalu“, kde jsou postavy odříznuty od okolního světa a jejich život je v ohrožení kvůli záhadné nákaze, jejíž počátek většinou vidíme v úvodních minutách. Příkladem survival hororů z americké provenience může být Romerova NOC OŽIVLÝCH MRTVOL či remake jejího volného pokračování ÚSVIT MRTVÝCH, kdy oba zmíněné kousky ještě spadají do zombie subžánru. Zmíněné tituly mají s tím Markovićovým společné to, že i u něj nákaza slouží jako kritika společnosti (komunistické, u Romera pak jde o republikánský fašismus a komoditní kapitalismus). I soustředění se na detailní vyobrazení rozkladu lidského těla, kdy k autenticitě dopomáhají velmi realistické masky, nasvědčuje tomu, že o žádný katastrofický film nejde (a nejenom proto, že k žádné katastrofě nedošlo). (08.12.2012)

Nějak mám poslední dva dny "štěstí" na depkoidní filmy... No nic. Nákaza pravými neštovicemi hrozí epidemií, a tak vláda uzavře nemocnici, kde k nákaze došlo. Takhle to zní jako jeden z amerických blockbusterů na podobná témata, jenže tohle je natočeno z pohledu obyčejných lidí v té nemocnici, z nichž každý je nějaký, nikdo vyloženě kladný, nebo záporný, s výjimkou primáře, který jen ukáže svou pravou tvář a svou zbabělost. V nemocnici se postupně rozvíjí také ponorková nemoc, vláda chce věc co nejvíce utajit, protože by to přece uškodilo komunistickému režimu i turistickému ruchu. Přesto dojde v průběhu děje i na modlitbu. Celý tento příběh je ještě rámován tajuplnou píšťalou, která dodává celé věci až mystický nádech a má své slovo i v závěrečné části. A oproti tomu je tu chlápek s kapavkou, která se nakonec ukáže jako vlastně docela pohoda nemoc. Snímek je však navzdory oné mystice i drobným odlehčením natočen vysoce realisticky a červenou knihovnu á la Hollywood fakt nečekejte. (30.12.2023)