Metallica & San Francisco Symphony: S&M²

Myslím, že bohovské by to bolo až vtedy, keď by Metallica napísala a zložila nové skladby priamo pre kolaboráciu s orchestrom (ako to jedného času spravil napr. RAGE). Na tomto koncerte ma ale nadchli všetky staré skladby a hlavne je vidieť ako staršie skladby milujú aj fans v Amerike: ovácie od publika počuť pri každej zmene melódie, jednotlivé riffy sú samé o sebe ako obrovské hity, až z toho behá mráz. (07.09.2021)

Trochu som sa bál, či spojenie bude skutočne kvalitne fungovať (prvý koncert z 99-teho som doteraz nevidel), či Metallica úplne neprehluší orchester a odstaví ho na druhú koľaj, ale počúvalo sa to fakt dobre a ja som sa drvivú väčšinu času príjemne bavil. Niektoré prevedenia zaujali viac, no zopár ma ponechalo chladným. (09.01.2021)

Po dvaceti letech re-S&M. Výborné aranžmá ale místy to působí už hodně vyčpěle. Staré fláky jsme už jednou s orchestrem slyšeli v prvním dějství pod skvělou taktovkou Kamena. Novější tvorba už není tak silná. Někdy se to ztrácí a orchestr přehlušuje zbytek. Žádný velký posun. 6/10 (24.04.2022)

3.5 (hodnotená 87-minútová verzia) Akože ja mám Metallicu veľmi rád, ale aký malo toto zmysel? Príde mi to ako čisté pozérstvo. Dnes chcú všetci nahrávať a koncertovať so symfonickým orchestrom, lenže kým u takého Johna Williamsa to má perfektný zmysel, u Metallicy zase nie a v takomto prevedení to dokonca miestami pôsobí komicky. Pre symfonikov to musí byť riadne dehonestujúce, hrať dookola tie 3 tóny a všetci naraz. Tie skladby jednoducho nie sú upravené pre symfonický orchester (čo si ani veľmi nedokážem predstaviť) a navyše je to aj tak jedno, keďže kapela orchester totálne prehlušuje a väčšinu času ho nie je počuť (snáď keby hrala kapela unplugged, spolupráca by fungovala lepšie). Orchester je možné si všimnúť len v tichších pasážach, ktorých ale nie je veľa. Výnimkou je skladba "All within my hands", v ktorej kapela s orchestrom celkom pekne súznie. Istú snahu o to isté je je ešte počuť v skladbe "One". Naopak, skladba "Nothing else matters", ktorá mala v tomto smere celkom slušný potenciál, je vyslovene odfláknutá. Zaujímavým nápadom je ešte sólo na elektrickom kontrabase (pocta Cliffovi Burtonovi). (11.09.2021)

Metaloví dědci se po 20 letech (ano, po DVACETI letech!) rozhodli natočit symfonický "pokračování" a já se opět klaním, protože to tzv. nemá chybu. Jo, můžeme být puntičkáři a hledat v tom nějaký srance, ale kurva... Jak je to natočený, o tom se vůbec nehodlám bavit - záběry s druhým plánem promyšlený, střih, použití "picture in picture", aby divák o něco nepřišel, absolutní profi záležitost! A teprve teď přichází to gros (čti gró). Je to naprostej svátek hudby, óda, prostě jedna velká láska k umění, tónům, nástrojům, radost z hraní, radost z každýho refrénu, kterej zpívá celá hala. Měl jsem mrazení v zádech, ta komunikace očima mezi J. Hetfieldem a dirigentem E. Outwaterem byla skvělá (bohužel M. Kamen se toho nedožil), v každým pohybu a v každým úsměvu je vidět to nadšení, pohledy plný obdivu je vidět z obou stran, vynikající moment je při For Whom The Bell Tolls, kdy hned na úvod James pozoruje xylofonisty, jak jedou těma paličkama, aby si s nima následně ťuknul pěstí na znamení obrovskýho respektu. Takových momentů je tam víc a je vidět, že každej neskutečně bavil, stejně jako se členové orchestru byli schopní odvázat a užít si tu atmosféru. Tady doporučuju rozhovor s panem dirigentem, dle jeho slov prozatímní vrchol kariéry po všech směrech a já to naprosto chápu! Navíc v průběhu koncertu narazíme na vzácný momenty (kromě nostalgie odkazující na starý dobrý S&M) - songy, který úplně běžně Metallica nehraje naživo (The Call of Kthulu, No Leaf Clover...), James bez kytary zpívající jen s orchestrem, basový sólo C. Burtona zahraný na kontrabas, All Within My Hands hraný akusticky a dokonce i ten Lars to zahrál slušně. Dvě a půl hodiny jedné výborné podívané, nekolikrát jsem měl slzy v očích. Sorry, ale ať si říká, kdo chce, co chce, nicméně takhle to má vypadat! (05.09.2021)