Zpráva o záchraně mrtvého

Režiséra filmů Osmdesát dopisů a Křižáček Václava Kadrnku postihla několik let nazpátek nepříjemná zkušenost. Otce postihla mozková mrtvice a následně skončil v kómatu. Kadrnka i jeho matka se ho následně pokusili probrat, kdy na něj pořád mluvili a trávili s ním celé hodiny. Otec nakonec začal reagovat, probudil se a dokonce si pamatoval vše, co mu za celou dobu jeho umělého spánku říkali. Kadrnku tak tento zážitek inspiroval k jeho třetímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého. Kadrnka dle svých slov chtěl především ve filmu zachytit zkušenost na hranici života a smrti, kdy se už teď může pochlubit globálním úspěchem na několika filmových festivalech. Téma o světě mezi životem a smrti má totiž mezinárodní přesah a je pořád terčem živých debat. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem stojí za pozornost i z trochu jiných důvodů. Zpráva o záchraně mrtvého rozhodně není filmem pro každého, především proto, že zavání ryzím art filmem, což je pro spousty lidí automaticky veliká překážka, přes kterou nejede vlak. Nevděčné dialogy, kdy se víceméně mluví v hádankách a symbolech, rozhodnutí, že 99% filmu bude obraz vertikální. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem není pozérskou rádoby artovou záležitostí, ale právě forma obrazu je ve finále k prospěchu věci a celému filmu prospívá. Přitom ovšem platí, že jde o film spíše nevděčný. Především i proto, že přes citlivé téma se může celou dobu zdát, že je film tak trochu bez citu. Tak snadné to ovšem přeci jen není. Spoustě diváků může zlomit vaz trpělivosti pomalé tempo. Expozice scén často spoléhají na fakt, že se někam dlouho jde, přičemž kamera několik sekund zaznamenává i zcela prázdné prostory. Dialogy na první pohled skutečně působí bez emocí, v průběhu je ovšem jasné, že Kadrnka přesně takto chtěl svůj film realizovat. O tom zda je to správně či nikoliv  by se dalo polemizovat, absenci uvěřitelných lidských emočních projevů ovšem vynahrazuje právě například ono zajímavě soustředěné vyprávěcí vedení. Vděčný film to rozhodně není, je přitom zároveň těžké mu vyloženě propadnout. Je ovšem minimálně zajímavé sledovat, jak odtažité a přitom svým způsobem vtahující to celé je. Za kamerou filmu stál Francouz Raphaël O'Byrne, kdy ovšem platí, že rozhodnutí o obrazu 4:3 a využití barevných filtrů byli z velké části nápadem samotného Kadrnky. Výsledná vizuální stránka má ovšem své kouzlo, především v momentech, kdy vyniká osvětlení. Vertikální obraz má ve finále smysluplnou úlohu, kdy nejde o jen o zbytečný artový prvek. Důležité je též zmínit, že hudba dvojice Ireny a Vojtěcha Havlových vznikla před samotným natáčením filmu. Kadrnka poté hudbu používal i jako podkres při samotném natáčení a právě i hudba dopomáhá dokreslit výslednou atmosféru. U Vojtěcha Dyka a Zuzany Mauréry není díky samotnému scénáři a přístupu k emocím prostor pro kdovíjak vypjaté momenty, ztvárnění postav právě v něčem tak afektovaném a vyloženě nepřirozeném je možná ovšem ve finále možná ještě o krapet těžší. A i proto by se oba herecké výkony měli náležitě ocenit.  Zpráva o záchraně mrtvého je ve finále film o tom, že by se člověk neměl vzdávat, ale nadále bojovat a to i když se jeho činy mohou zdát nesmyslné. Pod pozérským artovým obalem se poté skrývá poměrně vtahující a minimálně v rámci českých vod zajímavý spirituální zážitek, který má jen smůlu v tom, že skutečně není pro každého. A dost možná pro většinu. Pozoruhodných aspektů je na filmu ovšem rozhodně mnoho..... (22.02.2022) (méně) (více)