Nirwan Dewanto

Nirwan Dewanto patří k předním představitelům současného novoromantického básnictví, v jehož spletitých souvětích tkví tolik z bohaté historie země, kterou ze čtyři staletého okupačního režimu nizozemských kolonialistů vysvobodil v roce 1945 až krvavý občasný rozvrat.

K poznání jeho bohatého života musí ale čtenář zavítat až do roku 1961. Právě v jeho druhé polovině se v jednom z malých roztřesených domků Nirwan svým nemajetným rodičům narodil. Tehdejší chudoba byla poměrně běžnou součástí každodenní rutiny tehdy rychle se rozrůstajícího města Surabaya. To je v současnosti druhým největším městem celého indonéského souostroví a zároveň metropolitním centrem Východní Jávy, provincie, nacházející se při severním pobřeží ostrova.

Zálibu v psaní poezie v sobě Nirwan objevil poměrně brzy. Lokální tištěné magazíny Kuncung a Kartini uveřejňovaly jeho první psaná díla už v době univerzitního studia na státní technologickovědeckovýzkumné univerzitě v Bandungu, The Bandung Institute Of Technology. Po úspěšném zdolání sedmiletého oboru Geologie odchází do Jakarty jako diplomovaný a sebevědomý muž.

V roce 1991 se stává tiskovým mluvčím National Cultural Conference a díky svým kritickým kulturně-sociálním názorům získává pozornost širší veřejnosti, která v něm nalézá obětavého zastánce. Jen o tři roky později se společně s Goenawanem Mohamadem objevuje v čele prestižního tištěného magazínu Kalam, aby jen o další dva roky později sepsal svoji první sbírku básní "Senjakala Kebudayaan".

V roce 2001 zasedá v porotě prestižní literární akademie Khatulistiwa Award 2001, v němž ostře kritizuje celkový proces výsledného hodnocení, které, z jeho pohledu, nedostálo své podstaty, když drtivá většina porotců nedokázala porozumět hloubce předložených literárních prací. Výsledky hlasování označil za náhodné, a ještě ten stejný rok sepisuje básnickou antologii "Buku Cacing" ("Book Of Worms").

Shodou okolností se mu od stejné literární komise, v jejímž čele zasedá přední indonéský básník Seno Gumira Ajidarma, dostává jen o několik let později, v roce 2008, nejvyššího hodnocení za básnickou antologii "Jantung Ratu Lebah" ("The Queen Bee's Heart"). Vítězství s sebou obnáší i finanční poukaz ve výši sto tisíc indonéských rupií, to v přepočtu na americké dolary činí osm tisíc osm set dolarů. Po tomto úspěchu zaznamenává úspěch další, a to s antologií "Buli-Buli Lima Kaki" ("Jars With Five Feet"). Své básně slýchá dokonce i v rozhlasových přenosehc lokální rádiové stanice a z úst vlastní ženy, zpěvačky Nyak Ina Raseuki, která se několika jeho básněmi inspiruje při tvorbě vlastních písní.

Vůbec první filmové zkušenosti se Nirwanovi dostává až v roce 2012, kdy v životopisném snímku Soegija (2012) ztvárňuje Albertuse Soegijapranata. Ten se stal historicky vůbec prvním rodilým Indonésanem jmenovaným vikářem a později arcibiskupem katolické církve. V době krvavé občanské revoluce se zasadil o zrovnoprávnění a samostatnost utlačovaného indonéského lidu, okupovaného kolonizačními jednotkami nizozemských vojsk a expandujícího japonského císařství, které se nacházelo ve válečném konfliktu se Spojenými Státy Americkými. Z rukou prezidenta Sukarny obdržel nejvyšší státní vyznamenání Národního hrdiny, National Hero Of Indonesia. Snímek samotný se díky dvanácti miliardovému rozpočtu, uváděno v indonéských rupiích, stává do této doby vůbec nejnákladnějším filmovým snímkem indonéské kinematografie. Na Niwanovu adresu se jen krátce po jeho komerčním uvolnění dostává hned několik negativních ohlasů, orientujících se na jeho katolickou indispozici, kterou lze, dle vybraných filmových kritiků, negativně pocítit v určitých filmových částech, v nichž z herce nevyzařuje aura svědomitého a upřímného muže, jakým Albertus Soegijapranata ve skutečnosti byl. Nirwan, který je muslimského vyznání, na svoji obhajobu uvádí, že režisér snímku, Garin Nugroho (Requiem From Java (2006), Under The Tree (2008), The Blue Generation (2009)), byl o jeho účasti natolik přesvědčen, že neměl na vybranou, než roli ve snímku přijmout.

Ian "Conspi" Maitner