Roman Tuma

Roman Tuma se narodil 15. ledna 1899 v Praze. Profesionálem se stal už v šestnácti letech jako člen Uranie v Holešovicích (1915). Po projití Plzní (1915 – 1916) se stal členem Divadla na Vinohradech (1. duben 1916 – 1. březen 1925), kde už předtím hostoval.

Nakonec ho K. H. Hilar angažoval do činohry pražského Národního divadla (1. březen 1925 – 25. říjen 1933), kde kvůli nervové chorobě setrval od 20. listopadu 1928 na dlouhodobé zdravotní dovolené. Poté se do Národního divadla vrátil nakrátko jen dvakrát, ke konci roku 1930 a v dubnu až červnu 1931.

Zpočátku byl Roman Tuma obsazován do úloh milovnických jinochů, sluhů, šlechticů, venkovanů a ještě dalších velmi široce vypjatých charakterů. Ve Vinohradském divadle vyzrál v ojedinělý herecký projev, často mužů z okraje společnosti. Na protest proti zavedenému stylu psychologického divadla se stal hercem expresionismu s mnoha osobitými rysy.

Svůj expresionismus rozvinul hlavně po angažování do Národního divadla. Největších úspěchů dosáhl v inscenacích režisérů K. H. Hilara, Václava Vydry a Bohuše Stejskala. Vyznačoval se citovým výrazem, dynamickým pohybem a rytmicky stylizovanou deklamací, kdy se zaměřoval na výslovnost slabik, nadsazeného r a kontrast mezi forte a piana.

I když se ve druhé polovině 20. let divadlo od expresionismu odvrátilo a přijalo civilismus, Tuma se ale s touto situací nesmířil. Svého zavedeného stylu se nevzdával, ale později pochopil, že se přesto musí přizpůsobit a svůj projev zcivilněl. Další vývoj nemohl kvůli předčasné smrti dokončit.

Z hereckých etud si připomeňme Romea („Romeo a Julie“), Orlíka („Orlík“), Trepleva („Racek“), kadeta („Sedmnáctiletí“), Laertese („Hamlet“), Belcrediho („Jindřich IV.“), Bedřicha („Pelikán“), Karena („Hry života“), Spartaka („Otroci“), Clauda („Hra o lásce a smrti“), Ebena („Farma pod jilmy“) či Gastona („Leonie“) atd.atd.

V našem filmu se Roman Tuma uplatnil pouze dvakrát, ještě za svého působení na Vinohradech. Kolega František Hlavatý mu nabídl titulní úlohu mnicha Řehoře v melodramatu MNICHOVO SRDCE (1921) podle námětu a scénáře Theodora Pištěka.

O dva roky později si ho obsadil režisér Josef Horňák a Franz W. Koebner jako Jonna (tato postava už byla středního rozsahu) v československo – německém koprodukčním dramatu MUŽ BEZ SRDCE / DER MANN OHNE HERZ (1923). Ironií osudu se ani jeden z těchto projektů do dnešních dnů nedochoval a nemáme tedy ani jediný filmem zaznamenaný důkaz Tumova herectví.

S hereckou dráhou pilně a velmi silně rozšiřoval též veřejnou recitaci, ve které se mohl uplatnit nejlépe. Jako levicově zaměřený a člen KSČ rád recitoval v různých podnicích, na komunistických akcí a při matiné na Vinohradech. Účastnil se Wolkrova matiné (1924), matiné sovětské poezie (1925) či Večeru ruské revoluční poezie ve Smetanově síni (1925). Preferoval verše Jiřího Wolkera, Sergeje Alexandorviče Jesenina, Vladimíra Majakovského („150,000.000“), Ilja Grigorjeviče Erenburga a Vasilija Vasiljeviče Kazina. Ke konci 20. let spolupracoval též s Československým rozhlasem.

I když se přes postupující duševní nemoc pokoušel ve 30. letech v herectví pokračovat („Směry života“ a „Schovávaná na schodech“), znova ho ale skolila a musel být po několika reprízách opět nahrazen. Roman Tuma, jeden z nejvýznamnějších mladých avantgardních a expresionistických herců 20. let 20. století, zemřel 25. října 1933 v Praze ve věku pouhých třiceti čtyř let. Na jeho konec vzpomínal mimo jiné očitý svědek a hlavně herecký kolega Eduard Kohout ve svých vzpomínkách „Divadlo aneb Snář“ (1975 a 1979):

„… Roman Tuma zemřel roku 1933 jako čtyřiatřicetiletý, pro divadlo však byl mrtev už o tři roky dříve, a já byl svědkem tohoto konce. Při repríze Svobodových „Směrů života“ jsem si všiml, že je Tuma neobyčejně roztěkaný. V pohledu i v gestech se jevil zvláštní neklid. Když jsme zůstali na scéně sami, nereagoval na mé narážky a začal mluvit z cesty. Opona šla dolů a Tumu odvezli z divadla do ústavu. Už se odtamtud trvale na jeviště nevrátil…“

Jaroslav "krib" Lopour