Karel Vávra

Karel Vávra se narodil 16. května 1884 v Praze do prastaré mlynářské a vážené bohaté měšťanské pražské a umělecké rodiny. Jeho otec Karel Vávra starší se věnoval mlynářskému řemeslu, ale tři z pěti strýců se stali umělci, tenorista Antonín Vávra (1847 – 1932) a herci Václav Vávra (1854 – 1922) a Jan Vávra (1861 – 1932) byli členové pražského Národního divadla.

Jeho bratrancem (oba synové herce Jana Vávry) byl zpěvák Jan Hilbert Vávra (1888 – 1950) a herec a lékař Miloš Vávra (1894 – 1964). Zatímco Jan Hilbert Vávra byl členem Národního divadla, tak Miloš Vávra zde pouze hostoval a věnoval se převážně práci filmové a lékařské.

Původně se věnoval malířské práci, připravoval se u malíře Václava Brožíka a od roku 1902 studoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze. Od roku 1904 se začal zajímat i o divadelní herectví, kterému ho upoutal herec Eduard Vojan a režisér K. H. Hilar. Odjel studovat herectví do Německa a v letech 1904 – 1914 prošel evropskými divadelními scénami v Poznani, Flensburgu, Hannoveru a Amsterdamu.

Nakonec se jako představitel moderních her dramatiků Augusta Strindberga nebo Franka Wedekinda uplatnil v Berlíně (1914 – 1919). Po převratu se vrátil do Čech, usadil se v rodné Praze a stal se jedním z nejpřednějších herců a režisérů pražského Divadla na Vinohradech (1919 – 1931), kde působil až do své předčasné smrti.

Od března do května roku 1930 hostoval také v činohře Národního divadla v Praze („Podivná mezihra“). Karel Vávra byl hercem naturalismu, expresionismu a psychologického realismu, jenž umocňoval všemi svými hereckými a výrazovými prostředky a tělem. Nejlépe se uchytil v inscenacích režisérů Karla Hugo Hilara a též Jaroslava Kvapila, kterým Vávra mohl zdárně vtisknout své umění.

Zahrál si například Julia Caesara ve stejnojmenném dramatu Williema Shakespeara „Julius Caesar“, Macbetha v dalším dramatu Shakespeara „Macbeth“, Jaga v „Othellovi“ opět Williema Shakespeara, Porfirija Petroviče ve „Zločinu a trestu“ Fjodora Michajloviče Dostojevského, Karenina v dramatu „Anna Kareninová“ podle Rusa Lva Nikolajeviče Tolstého a nebo Edmunda Darella v O’Neillově „Podivné mezihře“.

Nejdříve se stal Dr. Vlasákem v dramatu režisérky They Červenkové a jejího Filmového ústavu, podle námětu divadelní hry „Bludička“ Jaroslava Kvapila s názvem TY PETŘÍNSKÉ STRÁNĚ / BLUDIČKA (1922) a s Rudolfem Myzetem, Anči Jelínkovou, Janem W. Speergerem, Sašou Dobrovolnou, Blaženou Částkovou, Hanou Jenčíkovou, Boženou Plecitou, Antonínem Meisnerem, Václavem Wassermanem, Eduardem Blažkem a Annou Brabcovou – Vaicovou. Snímek se ale dokončoval s velkými finančními a jinými potížemi a do českých biografů se dostal až po třech letech dne 28. srpna 1925. A nakonec se ani filmové materiály tohoto díla nedochovaly.

A podruhé byl ve filmu Karel Vávra jako syn Dr. Mortala (Ferenc Futurista) v ojedinělém dramatu herce a režiséra Ference Futuristy ZA OPONOU SMRTI / ZÁZRAČNÝ LÉKAŘ / BYL TO JEN SEN (1923), který připravoval se svým otcem Karlem Fialou a bratrancem Ferdinandem Fialou. I když se v archivech dochovala pouze část tohoto snímku, nejzajímavějším na něm je fakt, že šlo o pokus o avantgardní film s černým pozadím a náznakovými dekoracemi. Objevili se zde například známí i zapomenutí herci, jako je Ferenc Futurista (v titulní úloze), Karel Fiala, Ferdinand Fiala, Dolly Dvořanová – Pospíšilová a nebo Theodor Pištěk. Bohužel, dnes už kvůli technickým nedostatkům nemůžeme posoudit Vávrovo herectví.

S Leopoldou Dostalovou (jako lady Macbeth) si přenesl svého Macbetha v režii Jaroslava Kvapila i do rozhlasových studií („Macbeth“ 1925). S rozhlasem však spolupracoval na sklonku 20. let stále častěji. Karel Vávra zemřel už 11. dubna 1931 v Praze, krátce před svými čtyřicátými sedmými narozeninami.

Přežil pouze svého strýce Václava Vávru, ale strýcové Antonín Vávra a Jan Vávra a bratranci Jan Hilbert Vávra a Miloš Vávra ho přežili. Zemřel přesně devět let po své první a osm let po své poslední filmové příležitosti. Přesto už patří mezi právoplatné filmové herce a dodnes se řadí mezi nejvýznamnější české divadelní tvůrce první poloviny dvacátého století.

Jaroslav "krib" Lopour