Lyla Rocco

Italská herečka Lyla Rocco v podstatě herečkou nebyla, ale jako jedna z mnoha účastnic soutěže Miss se v kinematografii alespoň na krátkou dobu prosadila. Pocházela z Terstu a v roce 1951 se zúčastnila soutěže Miss Italia, v níž dosáhla druhého místa. Téhož roku se objevila v menší roli ošetřovatelky v dramatickém příběhu jeptišky na životní křižovatce ANNA (1951), který byl ve své době nejúspěšnějším italským filmem v kinech.

V roce 1952 zvítězila Lyla Rocco v soutěži Miss Cinema a cesta do světa filmu tím byla otevřena. Po celá padesátá léta točila několik filmů ročně, často sice hrála jen epizodní role, ale několikrát se dostala i k větším hereckým příležitostem. V těch se ovšem ukázalo, že její herecké schopnosti nejsou nijak velké, projev ale zachraňovala svým půvabem. V poměrně velké roli se objevila po boku Ingrid Bergman ve filmu CESTA PO ITÁLII (Viaggio in Italia, 1953), ke spolupráci ji přizvali i slavní francouzští režiséři jako Henri Decoin (ZRALÉ PRO ZABITÍ – Bonnes à tuer, 1954) nebo Roger Vadim (ČLOVĚK NIKDY NEVÍ – Sait-on jamais, 1957).

Její doménou byly především komedie nebo muzikály, z komediálního žánru připomeňme rozvernou letní veselohru KEMPINK (Camping, 1957), což byl jeden z mála filmů, kde prokázala určitou dávku herectví, ovšem tento titul prošel kiny bez většího zájmu. S tureckým zpěvákem Darío Morenem a známými francouzskými herci dostala relativně velkou příležitost v muzikálu OH! JAKÉ MAMBO (Oh! Qué mambo, 1959). Mezi několikerým natáčením pro televizi pak v dobové konkurenci zanikla její poslední filmová role v hororu UPÍROVA POSLEDNÍ KOŘIST (L´ultimo preda del vampiro, 1961).

V roce 1964 se Lyla Rocco provdala, jejím manželem se stal herec Alberto Lupo (1924-1984). Od svého sňatku žije v soukromí. Za deset let své herecké dráhy stihla natočit třicet filmů.

Pavel "argenson" Vlach