Valeria Moriconi

Valeria Moriconi se narodila 13. listopadu 1931 v Jesi (region Marchi ve střední Itálii) jako Valeria Maria Abbruzzetti. Navštěvovala akademii dramatického umění a v roce 1949 se vydala na cestu divadelní v amatérské dramatické společnosti, právě v Jesi.

Valeria byla jednou z nejvšestrannějších a charismatických umělkyň italské scény. Do divadla nastoupila v roce 1957. Eduardo De Filippo svěřil talentované herečce hlavní ženskou roli ve své hře DE PRETORE VINCENZO. Tyto zkušenosti s Eduardo De Filippem znamenaly pro Valerii počátek dlouhé jevištní kariéry. V roce 1964 hrála titulní roli Margherity v komedii CHI E CCHIU FELICE 'E ME! Jednou z nejúspěšnějších divadelních rolí byla určitě LA LOCANDIERA od Carla Goldoniho. Roku 1962 sklízí úspěch v klasice ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY. Její divadelní kariéra byla velmi úspěšná a přes „Teatro Stabile di Torino“ se roku 1972 dostala do Říma do „Teatro Stabile di Roma“. V roce 1981 úspěšně vystupuje ve hře TURANDOT od Carla Gozziho v režii Giancarla Cobelliho, s nímž v roce 1988 spolupracovala také na Shakespearově hře ANTONIO A CLEOPATRA. Pozoruhodných a významných rolí na jevišti ztvárnila velké množství. V roce 2002 hrála také ve hře GIN GAME, za kterou obdržel její autor Donald L. Coburn „Pulitzerovu cenu“. V roce 2003 hrála ještě v Pirandellově QUESTA SERA SI RECITA A SOGGETTO.

Svou filmovou kariéru zahájila v roce 1953 v komedii UN TURCO NAPOLETANO. Ve filmu se proslavila na počátku kariéry díky snímkům LA SPIAGGIA (1954) a MISERIA E NOBILTA (1954). Jako Ebe Bartolini hrála Valeria ve filmu LE SOLDATESSE a za tuto roli obdržela cenu „Golden Grolla“. Ve filmové a televizní tvorbě ztvárnila necelých padesát rolí. Hrála v komediích, JÍZDA NA TYGRU (1961), PER AMORE DI CESARINA (1976) a dalších. Stejný poměr rolí ztvárnila také v dramatech, například ULTIMATUM ALLA VITA (1962) či LE SOLDATESSE (1965). Naposledy hrála ve filmu LA FORZA DEL PASSATO (2002) v roli matky Gianni.

Ve svém rodném městě Jesi zakládá Valeria Moriconi „Centro Studi e Attivita Teatralli“ (Complesso San Floriano – Piazza Federico II/4). Valeria byla také uměleckou ředitelkou divadla v Anconě „Teatro Stabile delle Marche“. Prvním manželem byl malíř Aldo Moriconi. V roce 1960 se seznámila s režisérem Franco Enriquezem, kvůli kterému opustila Alda Moriconiho. Po smrti Enriqueze v roce 1977 byl později jejím partnerem novinář z Bologni Vittorio Spiga, se kterým strávila dlouhá léta v přímořském domě v Sirolo.

Prezident Itálie Oscar Luigi Scalfaro udělil Valerii titul „Grande Ufficiale della Repubblic“. Roku 1999 obdržela cenu „Renato Simoni award“. Během Křížové cesty (Via Crusis) v roce 2000 byla „hlasem“ textů papeže Jana Pavla II. Pracovala až do konce svého života, bez ohledu na své těžké onemocnění (rakovina kostí). 7. června 2005, ale byla nucena ukončit své divadelní turné a zemřela v noci ze čtrnáctého na patnáctého června 2005 ve svém rodném Jesi. I přes všechny úspěchy nikdy neztratila kontakt se svým rodným městem a právě v Jesi se konal pohřeb v „Teatro Pergolesi“.

Petr "Hennes" Hennebichler