Colette Darfeuil

Francouzská herečka Colette Darfeuil natočila přes stovku filmů, v řadě z nich hrála středně velké i hlavní role, ale vzhledem k její participaci na převážně nenáročné komerční produkci se z ní nikdy velká hvězda nestala. Narodila se v Paříži v roce 1906 jako Emma Floquet a její cestu k filmu známe z životopisů i řady jiných hereček - byla objevena náhodou ve filmových ateliérech, kam pouze doprovázela kamarádku. Jako patnáctiletou ji v ateliérech společnosti Gaumont oslovil režisér Pierre Colombier, který ji angažoval do svého krátkého filmu LES ÉTRENNES A TRAVERS LES AGES (1920), až o několik let později začala hrát v dlouhometrážních titulech významnějších režisérů.

Během dvacátých let natočila Colette Darfeuil dvacet filmů, díky nimž se postupně vypracovala mezi oblíbené herečky, připomeňme alespoň umělecky hodnotnější tituly režisérů Léona Poiriera (PŘÍPAD KURÝRA Z LYONU - L'affaire du courrier de Lyon, 1923) nebo Dmitrije Kirsanoffa (PÍSEK - Sables, 1927). U filmu našla i svého prvního manžela, režiséra a producenta Pierra Weila (1906-1961), za nějž se provdala v roce 1928 (v témže roce spolu natočili film GROS SUR LE COEUR, 1928).

Bez problémů přešla Colette Darfeuil do zvukového filmu poté, co tvůrci a producenti shledali její verbální projev jako uspokojivý. Dostala dokonce nabídku z Hollywoodu, kterou však přes smlouvu se solidními podmínkami odmítla a setrvala ve Francii. Na přední místa plakátů se dostala s Ganceho filmem KONEC SVĚTA (La fin du monde, 1930), který byl alespoň z technického hlediska průkopnickým. V následujících letech se Colette Darfeuil stala hojně vyhledávanou herečkou středně velkých i hlavních rolí, její doménou se staly ženy typu "femme fatale", u nichž morální zásady nebyly silnou stránkou. V tomto typu rolí byla konkurentkou hereček Viviane Romance nebo Ginette Leclerc, jejich hvězdné slávy ale nedosáhla.

Z bohaté filmografie třicátých let připomeňme alespoň adaptace osvědčených literárních a divadelních předloh jako MLÁDENEC PANÍ HUSSONOVÉ (Le rosier de Madame Husson, 1932) nebo CARŮV KURÝR (Michel Strogoff, 1935). Snadno zpochybnitelné kvality jejích dalších filmů z té doby dokládají již jen názvy, na druhou stranu nelze popřít, že například jen v roce 1936 hrála Colette Darfeuil ve čtrnácti filmech a diváci v kinech ji nemohli minout. Nutno ale dodat, že znovu se příležitostně dostala ke spolupráci s významnými režiséry a na hodnotných filmech, opět s Kirsanoffem například točila ČTVRŤ BEZ SLUNCE (Quartier sans soleil, 1939), v menší roli se mihla i v Duvivierově filmu VĚČNÝ NEPŘÍTEL (Untel père et fils, 1939).

V roce 1938 skončilo rozvodem desetileté manželství s Pierrem Weilem, v témže roce se jejím druhým manželem stal filmový producent René Bianco. Za druhé světové války se Colette Darfeuil před kamerou objevovala jen zřídka, ovšem znovu v úspěšných titulech, například s populárním komikem Fernandelem ve filmu KLUB NÁPADNÍKŮ (Le club de soupirants, 1941) nebo v Lacombově melodramatu SCHODIŠTĚ BEZ KONCE (L'escalier sans fin, 1943), v očích veřejnosti jí naopak uškodila účast na propagandistickém snímku OKULTNÍ SÍLY (Forces occultes, 1943) financovaném německou okupační správou.

Po válce se dostala již jen k několika málo velkým rolím, větší příležitosti v divácky úspěšných filmech jí poskytli režiséři Robert Hennion (PLUM PLUM TRALALA - Ploum ploum tra la la, 1946) nebo Marcel Blistene (BIBI FRICOTIN, 1951). Již od válečných let lze u Colette Darfeuil sledovat snížený zájem producentů, který pokračoval i po roce 1945, kdy se ve filmu objevila řada nových tváří. Od počátku padesátých let žila Colette Darfeuil v soukromí, zemřela 15. října 1998 ve věku 92 let v malém městečku Montfort-l'Amaury nedaleko od Paříže.

Pavel "argenson" Vlach