Elsinor

Přes poměrně utahanou první polovinu nakonec hodně slušné drama sledující střet politiky, propagandy a médií. Výkony Clooneyho (spíše herecké než režijní) a hlavně Goslinga (stejně jako v Drive je to jeho chvíle) dostávají průměrný námět o level výš.

Veskrze banální storka se díky Refnově režii vyšvihla mezi kinozážitky roku. Psychedelický zážitek s osmdesátkovými synťáky v současném stylu a mezi tím proplétající se Ryan Gosling, který je možná na holky, možná na kluky, možná mazanej, možná pěkná bukvice, každopádně herecky v úžasné formě.

Starosvětská, přesto potěšující žánrovka, pro milovníky Uprchlíka povinná záležitost. (Tady doslova) Těžká váha Russel Crowe nebo hudba Dannyho Elfmana plus (hlavně v druhé polovině filmu) hodně svižná režie Paula Haggise fungují pohromadě výborně.

Joseph Gordon-Levitt si dva roky po 500 dní se Summer vystřihl další roli indie sympaťáka. A podobně jako 500 dní se Summer je to film, ve kterém místo automaticky nabízejícího se citového ždímání autoři (scenárista Will Reiser a režisér Jonathan Levine) vsadili na nadsázku a postavy napsali tak, že se s nimi snadno sžijete, protože s nimi dost možná sami žijete. Absolutní optimismus a oproti vykonstruovanému Reinerovu Než si pro nás přijde čirá radost.

Kdo by to byl čekal, že se Tate Taylor od propadáku Pretty Ugly People dostane hned ve svém dalším filmu k hlavním oscarovým kandidátům sezóny. The Help je správně angažovaná podívaná, ve které je na boj proti rasismu nahlíženo jakoby jinak - důsledně prostřednictvím ženských postav. Film jako ušitý k tomu, aby získal Oscara. Společensky zodpovědná podívaná, na kterou ale nemám žádný důvod se znovu podívat.

Slovenské překvapení, které má potenciál stát se generačním příběhem. Možná trochu moc teen, ale Kroner zjevně věděl, pro koho to hlavně točí... Nepamatuju z poslední doby podobný talent v Česku (Řehořek, nic proti němu, to není), nepamatuju podobně působivé akční scény v Česku...

Payne proti Bokovce a hlavně vynikající (a podceňované) satiře Kdo s koho natočil uhlazenou hypermarketovou podívnou, která ztrácí dech a záblesky geniality prokládá až melodramatickou (a ke konci stále bobtnající) nudou. Děti moje jsou zapamatovatelné jako Clooneyho havajská košile. Přesně taková, jakou jste zahlédli po cestě z multiplexu v druhém patře nákupní galerie.

V první polovině si film nebezpečně zahrává s poetikou romantického braku, ale následný dramaturgický oblouk vše tak krásně překlene, že hodinu, neřkuli (tý)den (!), po projekci, jsem toho plný a musím hodnotit plně.

Zakaboněný Newcastle a těžce genderově i politicky nekorektní postava Franka Cartera v podání Michaela Cainea. Navíc ne zcela běžné spojení stále moderně působíci filmařiny se sedmdesátkovými kulisami (tady se navíc spíš chce říct: reáliemi). Ale okouzlení kritiků Total Filmu, kteří Get Carter označili za nejlepší britský film všech dob, navzdory svému pochopení pro jalovou hodnotu podobných nej žebříčků nechápu...

Formálně fantazie. A i neformálně je to božsky inspirující film.