mrart

Cyklus Cremaster v žádném případě není pro nepoučeného diváka. Rozklíčování celé symbolistní roviny narace je bez seznámení s koncepty jednotlivých Cremasterů absolutně nemožné a právě proto (i přes excelentní vizuální stránku) dost možná i nekoukatelné. Všem proto doporučuji předem se "teoreticky" připravit na stránkách cyklu: http://www.cremaster.net

Cyklus Cremaster v žádném případě není pro nepoučeného diváka. Rozklíčování celé symbolistní roviny narace je bez seznámení s koncepty jednotlivých Cremasterů absolutně nemožné a právě proto (i přes excelentní vizuální stránku) dost možná i nekoukatelné. Všem proto doporučuji předem se "teoreticky" připravit na stránkách cyklu: http://www.cremaster.net

Za zvukovou stránku, dobu vzniku filmu, herecké výkony i působivé spojení vybraných barevných záběrů (snového nebo rozjímavějšího charakteru) s jinak černobílým dovyprávěním, je to v hodnocení u mě za 4 hvězdy určitě.

Tři části dokumentu představují práci současných mladých amerických fotografek - Tanyth Berkeley, dvojice Rose and Olive a Elinor Carucci. Výběr autorek je koncepčně vydařený, protože podtituly vztahující se k jejich tvorbě jsou (vztaženo postupně k jednotlivým jménům): Survivors, Sexuality, Intimacy. Celkově jde o vyjímečný dokument, kde se plynutím filmu dostává krásného kontrastu filmu jako média zachycujícího pohyb a fotografii prezentující zastavený moment v čase. Kamera se při představování autorek dostává docela blízko jejich osobitému vnímání. Někdy se téměř voyerkým způsobem přibližuje, zkoumá a snaží se pozorovat - vidět stejnýma očima jako fotografky samotné.

Neobvyklá situační fraška s morbidním a bizardním směřováním děje. Situace jsou záměrně hnané do extrémů, pro mne s překvapením většinou nepředvídatelných. Jako komediální zážitek rozhodně nikoho neurazí, přesto nadstandardní čtyři hvězdy udělit nemůžu.

Vtipně zrežírovaný dokument o vnímání abstraktního umění. Ptát se lidí co vidí na abstraktních obrazech je potenciálně vždy velmi slibná záležitost. Díky podivnému výběru lidí, kteří v dokumentu jako komentující vystupují, je ale tento snímek úsměvný i jinak. Abstraktní obrazy se mění na plochy, do kterých si každý divák projektuje něco z vlastních obav, obsesí, vzpomínek a strachů. Někteří se u toho krmí chlebíčky, jiní odhalují ve většině obrazů skryté sexuální významy, někdo zase ať už popisuje cokoli, vždy bude mluvit jen sám o sobě. Když na konci dokumentarista pronikne z galerijního do privátního prostoru komentujících lidí, je to nadstavbou velmi bláznivá tečka.