dedliipf

Cinefil spíš nejsem a samotného Godarda jsem zatím neviděla. Přesto se mi film líbil a chápala jsem ho primárně jako dílo o filmařině a jedné její části obecně; Godarda jako ztělesnění, nebo vůdce, nebo autora, to bylo vcelku jedno. Prostupující ironie a kritika mě nevedla k odsouzení Godarda, tak jsem to vůbec nepochopila. Myslím, že u marxistů je buď můžete být kritičtí, nebo oslavní... protože, jak sám "hrdina" zmíní, všechno je politické. Hazanavicius svou kritiku proložil humorem tak, že na mě nepůsobila vůbec zlomyslně. Snad si s postavami hrál stejně, jako si ony chtěly hrát s autoritami. // Hodně kladně hodnotím i vypravěčský způsob, kdy přes sebe jakoby, zdálo se mi, mluvili dva různí vypravěči; každý jinak, aniž by se překřikovali, nebo vedli naopak dialog. Tak nějak každý souběžně říkal to své... To bylo největší kouzlo. Epilog naopak vše předešlé uzemnil, bohužel.

Hudba je výborná, ale jinak raději Shadowrun Returns. Hackování je tam dost podobné, ale přitom tam není přehnaný hlas Keanu Reevese. A přitom to je zajímavý námět. Tak příště knihu.

Zhlédnuto s živým hudebním doprovodem Flint Glass a Cent ans de Solitude na Wroclaw Industrial Festival. Nemohu tedy popsat atmosféru filmu s původní hudbou (stačil mi ale zlomek z videa na youtube a vybavily se mi soundtracky devadesátkových PC her). Atmosféra, kterou jsem zažila já, byla velmi intenzivní s důrazem na kontrast mezi průmyslem a přírodou, a postupně houstnoucí až do brutálního konce... s ránami a rytmem, které korespondovaly s tím, co se odvíjelo před očima. // Vizuálně je film také úžasný. Krása techniky je stejně silná jako krása přírody. Díky tomu jsem nezískala vůbec pocit, že by se stranilo jednomu, nebo druhému - prostě jde je o zobrazení lidstva v určité éře. Skvělé byly i výkony herců. U němých filmů dnes někdy tahá za oči přehrávání a přehnaná výraznost emocí a vlastností postav. Ve Sprengbaggeru vše působilo vcelku přirozeně. // Zajímavý byl ale i kontrast mezi muži a ženami a rozdíly mezi 3 ženskými postavami. Ty jakoby zosobňovaly minulost (tradice, kořeny); naivní a krásnou přítomnost, která ovšem s každou vteřinou pomíjí; a chladnější, věcnou, ale neméně krásnou budoucnost. Muž jim zde naslouchá, pozoruje, smlouvá s nimi... a nakonec vítězí, ale jeho vítězství je hořkosladké. Za pokrok zřejmě člověk platí tím, o čem ani nevěděl, že dává všanc.