Roudy

I přesto, že hlavní hrdina vede zcela obyčejný život – bydlí v malém bytě a jeho práce spočívá v umývání záchodů – vypadá to, že se neskutečně baví. Ráno vstane, vyčistí si zuby, upraví si knírek, oholí se, zalije květiny, autem vyrazí do práce, kde si na staré kazetě pustí svou oblíbenou písničku z mládí. Následuje práce čištění záchodů, které se věnuje s obdivuhodným zápalem. O přestávce se posadí v parku, sní si oběd, pozoruje stromy, a když ho něco zaujme, občas si to na starý foťák nafotí. Po práci se jde umýt do veřejných lázní, na kole jede navštívit tatínka nebo si zajde na skleničku a něco dobrého do levnější restaurace. Poté se vrátí domů, přečte si kus paperbacku a jde spát. A my jako diváci jsme právě dostali lekci z přítomného okamžiku. Dokonalé dny by se mohly zdát jako návod na život. Režisér se vysmívá moderní instagramové době, ve které se všichni předhánějí v tom, jakou dopaminovou nálož vysají z rychle dostupných potěšení. Ukazuje nám, jak člověk může být autenticky šťastný i s málem a že naše honba za dalšími vzrušujícími zážitky a věcmi je zbytečná. Adorace analogové doby je všudypřítomná. To dokládá například celá ta epizodka v obchodě s analogovými kazetami, fakt, že je film natočen ve staromilském formátu 4:3. Nebo skutečnost, že hlavní hrdina nemá smartphone, počítač a na televizi se podívá jen tehdy, když si zajde do restaurace na jídlo a po očku sleduje baseball, nebo když se na ni dívá s tatínkem v domově důchodců. Ne každý Hirajamův den je ale tak poklidný. Občas se stane, že se na něj vykašle kolega v práci a on musí pracovat přesčas dlouho do noci, jindy ho zase čeká nečekaná návštěva mladé neteřinky. Hirajamovi, stejně jako každému z nás, život přináší lepší a horší dny – nudnější nebo více vzrušující. I když klidné vlny občas střídají ty prudší, jsou to právě ty jeho každodenní rutiny, díky kterým  proplouvá každým dnem s úsměvem na tváři a užívá si svoje „Dokonalé dny“. Ale i když Hirajamův prostý způsob života působí idylicky a podrobuje většinovou společnost kritice, trochu překvapivě je předmětem režisérově kritiky i sám Hirajama. Pod vrstvou spokojeného života,  ve snových sekvencích probublává něco znepokojivého až hororového. Film to nikdy explicitně nevysvětlí, ale myslím si, že se do snů promítá to, co několikrát ve filmu v náznacích probleskne – samota hlavního hrdiny.   Hrdina citelně selhává ve schopnosti si do života implementovat plnohodnotné vztahy. To je podle mě důvod, proč jsou jeho sny tak znepokojivé, proč ho tolik zasáhne setkání se sestrou, ze kterého je cítit spousta nevyřčené historie a emocí, a proč v poslední scéně hrdina pláče. Dokonalé dny na mě udělaly obrovský dojem. Za mě si v sobě nesou dvě ponaučení. Tím prvním je, že krásný život si lze užít i s málem, klidně můžete mejt hajzly a i tak být šťastní jako blecha, stačí být pozorní k přítomnosti a vysát radost z každé sekundy. A tím druhým je, že i když se ocitnete v nebi, pokud ho nemáte s kým sdílet, není to nebe. I když Wim Wenders není Japonec, natočil ryze japonský film o japonském minimalismu, kvalitách analogové doby, důležitosti žití v přítomném okamžiku i nepostradatelnosti mezilidských vztahů. Nepamatuji si, kdy naposledy se mi stalo, že bych po dokoukání filmu začal tolik doceňovat drobnosti vlastního života a stal se na ně o tolik citlivější. I více než měsíc po první projekci v brněnském Špalíčku jsem film musel znovu vidět, tentokrát v úplně plném sále kina Světozor na Václavském náměstí. 今度は今度。今は今. (Kondo wa kondo. Ima wa ima.) 10/10

Nejvíce mě na tom bavil ten morálně nejednoznačný hlavní hrdina a to, že jsem měl pochybnosti, zda je vůbec v pořádku točit dokument o někom takovém, zejména vzhledem k tomu, jak film končí. Části, kdy Okuzaki vyšetřuje musely ve své době rozhodně rezonovat, a i dnes jsou napínavé a člověka nutí přemýšlet.

Audiovizuálně strhující podobenství o tom, jak tlak rychle se měnící a stále více technologizované společnosti deformuje japonského kravatáka, až se hrdina postupně promění v kovovou zrůdu. Film, který vznikl na konci osmdesátých let, prorocky ukazuje na naši destruktivní závislost na mechanických věcech, což je nejlépe vidět ve scéně, kdy si hlavní záporák s potešením zarývá kus železa do masa, i když ho to zjevně bolí. Brzy se v otevřené ráně objeví červi, což ho sice vyděsí, ale posedlost kovem to nezastaví. Stejně jako my se v dnešní době oddáváme Instagramu a jiným radovánkám, tušíme, že to zanechává hnijící šrámy na naší duši, ale nemůžeme si pomoct, stejně pokračujeme. Na Tecuovi je pozoruhodné, jak osciluje mezi žánry, jako jsou horor, erotika, existenciální drama a kaidžú akční film, všechno je to navíc zabalené v audiovizuálním provedení, které posouvá estetiku fascinujícího Lynchova "Eraserheada" o pěkný kus dál. Energie, která z filmu vyzařuje, je neuvěřitelná. I když mě osobně bavily hlavně první dvě třetiny, i závěrečná část má spoustu zajímavých audiovizuálních nápadů, často stavících na efektu stop motion. Nicméně přijde mi, že paralelně s tím, jak se začala rozpadat produkce (film postupně opustili všichni členové štábu až zůstal jen režisér Cukamoto, hrající hlavního záporáka, a představitel hlavní role Taguči), film postupem času ztrácí část své svěžesti a zábavy. Chyběla mi tam Kei Fudžiwara, která se podílela na vizuální podobě filmu; spoustu kreativních nápadů bylo z její hlavy a dokonce poskytla i svůj byt, ve kterém se odehrává velká část filmu. I přes to, že film ve finále trochu zaškobrtl, Tecuo zůstává neskutečnou peckou z Japonska konce 80. let, která si udržuje svou atraktivitu i v dnešní době.