emkon

Druhá série je dospělejší a vyzrálejší, a přestože natáčení bylo ovlivněno první vlnou Covid-19, není to na obrazovce téměř znát. Díky tomu, že druhou sérii převzal náš oblíbený režisér Aof Noppharnach, vidíme zde postavy Tina a Sarawata v jiném úhlu pohledu, než v první sérii. Vidíme je zde už jako opravdový pár. Sympatická je mě i hudební složka seriálu. Soundtrack od popového dua z Bangkoku Scrubb nemá chybu. Výjimkou je závěrečný song „Ten člověk musíš být ty“ v podání Wina, který v současné době rádi zpívají Fourth a Gemini na svých fanmeetincích.

Já se tomuto seriálu asi 3 roky vyhýbal, protože starší thajské seriály trpí syndromem otravných much (citace jednoho zdejšího recenzenta). Pak jsem ale narazil na jednu zajímavou recenzi, a ta mě přesvědčila, abych dal této sérii šanci. V  úvodních epizodách je opravdu hodně otravných much, ale pominu-li to, tak dostáváme poměrně originální dějovou linku, která mě oslovila nejen svým tempem a napětím, ale především emotivním nábojem a chemií mezi hlavními hrdiny. Win a Bright jsou velcí sympaťáci a jejich herectví je přesvědčivé. Škoda jen, že od té doby už nehráli v žádném jiném BL projektu. Úžasné bylo sledovat i kluky ve vedlejších rolích. Frank, Drake, a zejména Khaotung v roli charakterního Fonga jsou vážně skvělí. Hodně sympatická je mě i hudební složka seriálu. Soundtrack od popového dua z Bangkoku Scrubb nemá chybu, a tvůrci zašli tak daleko, že kluci si zde zahráli sami sebe. Obrovská spokojenost!

Miyata se po 14 letech setkává se svojí první láskou. Jejich rozchod byl tehdy náhlý a bez vysvětlení. Prostřednictvím flashbacků se ale dozvídáme, jak blízcí si byli. Cítí se jako dvě ztracené duše, které se k sobě přitahují. Jako celek mě tato minisérie překvapila naprosto přirozeným plynutím děje a uvolněností, a skvělým obsazením hlavních rolí. Mínusem jsou nečitelné vedlejší postavy a typické japonské polibky nepolibky.