Lapacka

Asi jediný film ze sociální série mého oblíbeného finského režiséra, který u nás vyšel na DVD a to jako příloha časopisu Hype. Pro mě mimořádně kvalitní film. Příběh člověka, který po přepadení v parku ve velkoměstě začíná "žít znova", bez paměti, bez dokladů, jako bezdomovec. Kaurismäki vypráví o tom, jak asi je možné překonat podobnou totální krizi. A to i v systému, kde je vše postaveno na adrese, čísle sociálního pojištění, úřední identitě. K tomu milostný příběh, téměř beze slov a gentlemanský jako vždy u Kaurismäkiho. Rock and Roll, periferie okraje Helsinek, vzpoura bezmocných na severský způsob.

Sanjuro (1962) patří do žánru samurajských filmů, avšak přes všechny bojové scény především mimořádně vtipný. Divácky „lehčí“ oddechovka. Potulný samuraj působí současně jako amatérský filosof a pedagog, vychovává ke klidu deset zbrklých mladíků, kteří v touze po spravedlnosti těsně před jeho příchodem vydali dobrého člověka do rukou gangsterů. Děj se zamotává... Zajatý nepřítel udílí dobré rady, které nadšení mladíci horlivě ignorují. Manželka zajatého správce je přes svoji vypjatou osobní situaci v naprostém klidu a obdivuje se kráse zahrady v domě, kde se i se svojí dcerou skrývá... Právě tato důvěra v přirozený řád věcí je hlavní předností tohoto filmu.

Film z roku 1960 pojednává o korupci v tehdejším Japonsku. Jeho hrdina se snaží se vzít spravedlnost do vlastních rukou a odhalit podvod s veřejnými prostředky ve vedení stavebního koncernu. Ocitne se nakonec mezi mlýnskými kameny a jeho mise je neúspěšná. Smyslem toho filmu je pochopit postavení a šance jedince vůči systému firmy porušující zákon. Kurosawa vystihl mentalitu doby, ve které je samo právo pěkně vratké... Navíc systém, kde je taková defraudace možná nevykazuje samočistící znaky, úředníci se totiž bojí více své vlastní firmy, než policie. To je i důvod, proč hrdinova snaha selhává, pokud by měl zvítězit, musel by použít „jejich“ prostředky, nemůže zlo odplatit zlem, aniž by přišel o své privilegium – jednat svobodně podle svého svědomí. Tenhle příběh je jako od Dostojevského. Vlastně je to poselství až do naší doby, procházíme podobnou rekonstrukcí společnosti jako poválečné Japonsko. Mimořádné je v tomto filmu, že jeho postavy jednají tak, jak v logice příběhu jednat musí a zároveň je za nimi cosi, co jejich role přesahuje a nutí diváka zamyslet se nad jejich identitou. Čím je vlastně ten úředník bez úřadu, co vlastně znamenal ten příběh o pomstě, která se nepovedla?