Jeden život

Skromný Nicholas Winton se jako hrdina nikdy necítil a o jeho zápalu během 2. světové války dlouhé dekády nikdo nic nevěděl. My dnes ale samozřejmě dobře víme, že v letech 1938 a 1939 organizoval v tehdejším Československu odjezdy židovských dětí do Velké Británie a obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě po železnici. Mladý londýnský makléř tehdy zachránil 669 židovských dětí. Nejprve se tak stárnoucí, celoživotní humanista Anthony Hopkins dostane během vyklízení pracovny ke svému starému albu, díky kterému ve vzpomínkách pronikne (a my s ním) do předválečných let, kdy coby mladý idealista překonává byrokratické překážky a bojuje za životy nevinných. Umně vyvážené flashbacky do předválečného období jsou fajn, ale to hlavní se dostaví až v přítomnosti Hopkinse, který opakuje, že za celým záchranným úsilím nestál zdaleka sám. Samozřejmě nechybí dojímající se tváře, tklivá klavírní hudba a nezbytný patos, který vyvrcholí idylickým (možná) čajem o páté u bazénu. Ale snést se to dá. Každopádně víc bych ocenil dokreslení onoho Wintonova zápalu. Motivace pomáhat OK, ale přeci jenom... tady se asi dalo zapracovat víc. Poučit z minulosti jsme se evidentně dostatečně nedokázali, ale od toho to posuzovat tady asi nejsme. Důstojný, solidní kus, jen těch aktuálních 86 % je docela dost přehnaných. (19.03.2024)

My, co jsme viděli film Všichni moji blízcí, nebo Nickyho rodinu, v podstatě jsme to hlavní měli vyspoilerováno. Mnohem lépe jsou na tom ti, kterým jméno Sir Nicholas Winton nic neříká. Je jen pár jmen u kterých si se Sir před jménem dávam práci a pan Winton je jedním z těch jmen. Byl to neskutečný člověk a je dobře, že i v současné době, tak dávno po válce to téma někdo filmově zpracoval. Od kteréhokoliv jiného herce bych tuhle roli vzal podobně jako svatokrádež, ale naštěstí byla svěřena dalšímu Sir a to Anthony Hopkinsovi. A překvapila mne ta vzájemná podobnost, byť já Hopkinse zbožňuji a pořád jsem tam viděl pod těmi brýlemi spíše jeho, než pana Wintona. Když bych si měl představit v roli pana Wintona někoho jiného, tak nakonec musím jen říci.. a sakra kdo jiný než Hopkins? :-). Film mne ale překvapil v jedné věci. Kdesi jsem četl, že jeho žena našla albumy a čísla dětí na půdě při jakémsi úklidu. On že prý o transportech nemluvil a ona o nich do té doby nevěděla. Ale tady o všem ví, tak by mne zajímalo jak to ve skutečnosti bylo. Ačkoliv setkání přeživších je s panem Wintonem ve filmu natočeno téměř na chlup přesně, přeci jen nemá tu sílu ze skutečného natáčení BBC. Když jsem to viděl poprvé právě ve filmu Všichni moji blízcí, fakt mně to totálně dostalo. Ten film mně úplně odrovnal a ještě dneska bych asi u jeho konce musel hodně těžko polykat... BBC tehdy dost riskovala, protože já osobně bych se bál o toho stařičkého dobrého pána co by s ním ten nával emocí mohl udělat. A že to pro něj musela být sakra nálož! Souhlasím s některými komentujícími, že hlavní emoční síla tohoto filmu  je v jeho samotném scénáři a vědomí, že se tohle skutečně stalo. A také samozřejmě velkou roli hraje případná znalost holocaustu a deportací Židů z protektorátu do nacistických koncetračních táborů. Pro děti neschopné otrocké práce pro Třetí říši znamenaly hned po příjezdech (pokud je přežily) většinou jistou smrt v plynových komorách. Teprve až pak dělá film zajímavým způsob vyprávění i velké herecké nasazení  86 letého Anthonyho Hopkinse. Hodně se pohybuji vlakem a alespoň jednou týdně procházím Hlavním nádražím, kde vždy při průchodu k nástupištím spočinu očima na těch vystavených vagónových dveřích, kde jsou na skle znázorněny z jedné strany malé dětské ručky a zdruhé strany skla velké dospělé ruce rodičů.... A když mám čas, občas zajdu i na první nástupiště podívat se k sousoší s panem Wintonem. Tehdy se tam musely odehrávat strašlivé výjevy.  Ale snad bylo umírajícím rodičům daleko v polských a nemeckých vyhlazovacích táborech skutečně úlevou, že se jim podařilo alespoň své děti zachránit... Dávám tedy za 4 schválená víza do Anglie. * * * * (16.03.2024)

Slabší povahy si chtě nechtě musí připravit ke snímku hromadu kapesníčků. Neumím si v současnosti představit vhodnějšího herce pro ztvárnění Nicolase Wintona než je Anthony Hopkins. Téhle role se zhostil zcela přesvědčivě a s obrovským citem. Celý divácký zážitek mi narušoval snad pouze fakt, že jsem byl již s touto událostí mnohokrát detailně obeznámen, neboť ji považuji za ten největší projev lidskosti, jaký je v celé lidské historii znám. Na druhou stranu, něco takového se určitě neomrzí si pravidelně připomínat. Líbilo se mi, že film často připomínal, že se nejednalo o akci jednoho člověka, nýbrž o tým lidí, kteří se tváří v tvář zlu nebáli dát všanc vlastní život. Moc mi nesedl představitel mladého Wintona - Johnny Flynn. Tady měli tvůrci dle mého názoru sáhnout po talentovanějším herci. Více mě tedy bavila ta linka s Hopkinsonem. [88 %] (28.02.2024)

I když to ve všech detailech nebylo přesné, dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí, třeba o důležité úloze Wintonovy matky (skvělá Helena Bonham Carter). Celý film směřuje ke slavnému setkání Nicholase Wintona se zachráněnými dětmi ve studiu BBC a emoční zásah je to bez debat. Anthony Hopkins zaujal neskutečnou vitalitou. (08.03.2024)

Bez Tonyho Hopkinse by bohužel tenhle film zapadl, fakt to táhne především on. Nemám moc rád filmy z období holokaustu, je mi nepříjemný se na ty nácky koukat, připomíná mi to že nejsem neempatické hovado. Nemůžu při hodnocení navíc dát méně než pět hvězd, to si potom připadám jak jeden z těch skopčáků, co tam mlátí nebohé dětičky k smrti rákoskou, prostě čisté emocionální vydírání. Teď mi nezbývá než si jít zahrát Wolfentsteina. Pět hvězd od Nikyho pro Nickyho a doufám že jsou tvůrci se sebou spokojení. (24.02.2024)