Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Naprosto fantastické a okouzlující (melo)drama, u kterého by člověk i po dvou a třičtvrtě hodinách prosil, ať ještě nekončí a tohle není fráze, nýbrž regulérní fakt... David Fincher ve své bravurní a puntičkářsky dokonalé režii přednesl příběh nádherný i podivuhodný zároveň, který nejen že je zajímavý a originální již svou podstatou, ale dokáže také něžně pohladit a dotknout se srdíčka, aniž by to vyznělo pateticky, či prvoplánovaně. Sledovat tento film je až hypnoticky krásné (k čemuž přispívá i líbezná hudba), divákovi se dostává potěšení jak z děje, který jakoby se vznášel mezi nebem a zemí, tak ze samotného vyprávění, neboť přes to všechno tohle není jen další pohádková Velká ryba či lehce naivní Forrest Gump... Komplexní celek dokonalosti ještě dokreslují vynikající výkony Brada Pitta a Cate Blanchett, jejíž něžné a smyslné pohledy mě dokáží totálně uhranout. 10/10 (31.12.2008)

Na rozdíl od Forresta není Benjamin Button oslavou výjimečného "blázna", mnohem spíše ad absurdum dovedenou metaforou nemilosrdnosti plynoucího času, který sjednocuje i rozděluje a nebere rukojmí... Nenajdeme tu tak zásadní podíl velké historie, kterou by hrdiny po švejkovsku obeplouval v kokonu moudrého blouznění, Benjaminova cesta je zádumčivější, prostější, ne tak epická. Mnohem více se v tomto ohledu přibližuje Burtonově Velké rybě, není metaforou velké společnosti, ale metaforou jednoho života, jednoho času, do něž se volně vplétají časy ostatních postav. Výjimečnost všedního, hledání ideální rovnováhy, osudové řetězení různých časových linií i neobyčejně smířlivý obraz stáří, to vše se volně řetězí kolem obrazu hodin, které jdou pozpátku. Fincher vypráví pohádku, v níž ale nedominují tóny harmonie, ale spíše tóny melancholie a jakéhosi smířlivého uvědomění, že vše pomíjí a je jedno, který směrem ubíhá čas. Konečnost je neměnná. Možná mi zpočátku chyběla větší osobitost, byť cit pro detail, báječně pastelový vizuál i fantastické tempo vyprávění jsou hodny obdivu. Ale o to tady nejde. Benjamin Button je hollywoodský biják, hollywoodsky filozofuje (neuráží), hollywoodsky dojímá (neuráží). Sentiment vyvažuje absence epické selanky. Benjamin Button je filmem o smrtelnosti, nikoli o nesmrtelnosti... Proto dokáže i něco víc než běžné lovestory – vyvolat pocit hluboké účasti. Alespoň u mě se mu to podařilo, i když jeho moudra jsou tak trochu typicky důchodcovská. (15.02.2009)

Fincher i s přehnaně "gumpovským" scénářem dokazuje, že je mistrem filmového pásu. Pouť "starého mladíka" Benjamina Buttona je plná silných okamžiků, které chtějí diváka převálcovat, vyždímat do poslední slzičky a pak ho poslat do kavárny před kinem, aby si to přebral. Musím se přiznat, že té trochu násilné vlezlosti jsem se neubránil a může za to Fincherovo puntíčkářství, které každý záběr žene za roh jeho možností, doslovný voice-over i přiměřené (nikoliv geniální) herecké výkony ústřední dvojice. Ten film je dlouhý a není rychlý, ale když vám "sedne", budete s očima přibitýma na plátno hltat každou další minutu a doufat, že to nikdy neskončí. V tu chvíli dokonce začne být jedno, že se postavy jaksi "tenčí" a kvantita jejich zážitků přebírá moc nad kvalitou. Z velkého příběhu se tak vlastně stane velká podívaná... s odstupem času (tři týdny od zhlédnutí) si tu jemnou hranici začínám uvědomovat, ale i tak pořád věřím, že tahle oscarová těžká váha si poklonu zaslouží. A její režisér dvojnásob. Možná to není tvůj nejlepší film, Davide, ale tleskám ti... za odvahu nechat Brada stárnout pozpátku, za snahu vycepovat každou maličkost v každém záběru a úspěch, který se na tebe teď snáší. Po komorním Zodiacovi jistě zasloužená pozornost celého světa. Člověk se ale neubrání dojmu, že právě ten by si všechnu tu slávu zasloužil víc. (23.01.2009)

Regrese a deprese. Vezměme jeden z nejslabších příběhů mého oblíbence F.S. Fitzgeralda, přidejme ohrané forrestgumpovské know-how, vizuální a trikové kejkle těch nejlepších hollywoodských kouzelníků, zázračné dítě Davida Finchera, jehož Zodiaca považuji za jeden z nejlepších filmů posledních let, a plejádu hereckých es- a vznikne film, který věrně ilustruje zažitou představu, jak by měl vypadat onen " velký film", opus magnum. Z vizuálního hlediska a hledáčkem technických kategorií onu škatulku bezchybně naplňuje. Ano, tohle není film, tohle je Film s velkým F, film coby grandiozní představa o velikosti, umění, humanitě a věčném poselství. Ve své podstatě dokonale průhledný, z hlediska emoční palety vyděračsky slzopudný příběh se točí jakoby pozpátku. Postava Brada Pitta- nezajímavá, psychologicky plochá a úplně nanicovatá, muž bez vlastností, nestárne, ale mládne. To by mohl být zajímavý příspěvěk k filozofické diskusi o ne/smrtelnosti, ale bohužel jím není, není "co" vyprávět a veškerá pozornost je věnována směru, nikoli cestě nebo cíli. Proto také zklamává milostná linie navzdory brilantní Cate Blanchett. A ona mysterioznost? Pro mě zůstává jen falešnou a podivnou omáčkou, v jejímž jménu máme nedostatky samotnému hlavnímu chodu odpustit. Podivuhodné není na příběhu BB zhola nic. http://www.lidovky.cz/jeden-forrest-gump-stacil-dekujeme-dtq-/ln_kultura.asp?c=A090204_084401_ln_kultura_ter (15.01.2009)

Když jsem v komentáři k ZODIACOVI napsal, že David Fincher střídá oddychovější, žánrové projekty s těmi ambicióznějšími, musím své tvrzení v případě PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA negovat. Stále ale platí, že David Fincher točí filmy jako nikdo jiný, které narušují divácké jistoty._____ Nečekejte magický realismus Tima Burtona ani patetický film se silným vyprávěním, tahem na oscarovou branku a bezproblémové divácké přijetí dané humanistickým poselstvím jako v případě FORRESTA GUMPA. S tím sice sdílí scénáristu Erica Rotha, ale Benjamin Button není idiot formátu Forresta Gumpa, který prochází dějinami amerického lidu minulého století ve značně zhuštěné a zjednodušené podobě, nýbrž dějiny ignoruje úplně a vypráví se příběh jednoho lidského osudu ozvláštněného jeho "zpětným chodem" (fyzicky, nikoliv psychicky). Divácké jistoty dané nezainteresovaným vypravěčem (dcera předčítá své matce na smrtelné posteli Buttonův deník) a ignorováním dějinných událostí (epizodní střet s německou ponorkou za II. světové války) jsou v závěru rozbořeny (příběh nám dovypráví někdo jiný, přičemž práce se sentimentem je uvědomělá, a zasáhne skutečná událost - hurikán Katrina)._____ Fincher pokračuje ve své studii od okolí odlišujícího se jedince a vypráví o tíze času, ale stejně jako v ZODIACOVI nerekonstruuje konkrétní dobu s citem pro detail, ale její filmovou podobu: BB může sloužit jako ukázka stylistických proměn amerického filmu první poloviny minulého století. Nevím, kdy naposled jsem musel zamáčknout slzu vyvolanou dokonalostí díla (SPOILER: smrt otce je natolik okázalou demonstrací technicoloru, že se to nedá slovy vyjádřit), které se dá vychutnat pouze v celku a nedají se z něj vytrhávat jednotlivé scény. Postavám zůstanou "pouze" jejich příběhy a divákovi zase po zhlédnutí ústa do kořán a neschopnost mluvit, protože se setkal s naprosto geniální záležitostí. "And the Oscar goes to... hope so." (Mimo jakékoliv bodové hodnocení.) P.S. Detailnější rozbor filmu ZDE: http://hobituvblog.blogspot.com/2008/12/blog-post_31.html (29.12.2008)