Až na krev

„Už som skončil.“ Brutálny, temný a strašne "zlý" film. Paul Thomas Anderson dobre vie, čo robí, keď nám titulného antihrdinu (v oscarovom podaní Daniela Day-Lewisa) podáva tak odťažito, že ak povie za celý film o sebe 20 „zbližovacích“ viet, je to veľa. Vôbec, v Čiernej krvi sa celkovo veľa nerozpráva. No ak už predsa, je čo počúvať (kuželkové finále). A baviť sa o tom, že technická stránka (výprava, hudba, strih zvukových efektov...) je na vysokej úrovni, je zbytočné. Netradičný, silný, no veľmi neprispôsobivý, tvrdohlavý, krutý a surový film. Kino POvažan NMnV 2008 (08.06.2008)

Mistrovské řemeslo bez uměleckých kompromisů. Dokonalá studie jedné ambiciózní egocentrické duše, v jejímž nositeli - naftaři Plainviewovi – má filmový svět jednu z nejšťavnatějších postav své historie. Strhující první půle, kdy se děj více točí kolem budování ropného impéria, je téměř vizuálně hypnotizující (scéna požáru těžařské věže za doprovodu rytmické perkusní hudby má až jakýsi hororově-apokalyptický nádech), druhá půle se line spíše v komorní rovině, kde se příběh se více zaměřuje na naftařův problematický vztah k synovi a úlisnému náboženskému fanatikovi Alimu (z Plainviewova „vyznání se“ při křtu mi běhal mráz po zádech). Plainviewa zřejmě nikdo nehrál, tohoto lehce shrbeného muže s výrazným knírem přivedl Anderson strojem času z doby před sto lety a snímaje ho skrytou kamerou ho nechal odžít svůj příběh….Ne, vážně. Daniel Day Lewis…… tady neexistují slova, která by dokázala opsat mojí fascinaci jeho výkonem. Ta mimika, ta naprostá změna hlasu (která ale vůbec nepůsobí manýristicky), ten lehce shrbený postoj, ten impozantní zjev. To už není herectví, to je převtělení, kterého je schopen snad jen Day-Lewis za pomocí jeho pověstné ´Stanislavského metody´. Tleskám, Danieli a Paule.___Když Day-Lewis letos přebíral svého druhého Oscara, vypadal se svým aristokratickým vzezřením a masivní naušnicí v každém uchu jako bytost z jiného světa. Stejně tak v dnešní době působí tenhle film….. (09.03.2008)

Když jsem Až na krev viděla poprvé, bylo pro mě toto dílko P. T. Andersona záhadou. Oceňovala jsem jeho úchvatnou kameru, nadpozemské herecké výkony a skvělý soundtrack, nedokázala jsem si ale představit, proč bych ho kdy měla chtít vidět znovu; natolik odtažitě na mě jako film půsosobilo. Tehdy jsem ještě netušila, že mě příběh vzestupu jednoho ropného magnáta bude následující týdny pronásledovat v myšlenkách a že pocítím neodolatelnou touhu pustit si ho podruhé. Nutkání jsem podlehla, na film se podívala... a byla jsem z něj nadšená. Ohromená. Uzemněná. Odvolávám veškerou kritiku mého předcházejícího komentáře: Až na krev není náhled do života psychopata, jehož jednání by postrádalo jakoukoliv logiku. Je to ukázka souboje dvou vysoce racionálních osobností, která začíná hned při úvodním jednání o prodeji pozemku. Na jedné straně je to Daniel Plainview, který uznává jako boha ropu a nijak se netají svým egocentrismem, na druhé pak Eli Sunday, který si myslí, že nad ropou vládne bůh a který své osobní zájmy zaštiťuje kostelem. Se kterou z těchto dvou sobě navzájem velmi podobných osobností jsem sympatizovala více? S ropným magnátem, protože člověka, který přizná, že nemá rád lidi, a který se nijak netají svými sobeckými motivy, dokážu respektovat více než toho, kdo ostatní manipuluje pod záminkou víry. Během druhého zhlédnutí jsem navíc právě v Plainviewovi objevila i ten tolik důležitý prvek lidskosti, který jsem poprvé ve filmu postrádala, a to ve formě jeho vztahu k dětem. I když hlavní hrdina po celou dobu tvrdí, že má rád jen sebe samého, jeho jednání v průběhu filmu vypovídá o tom, že mu na malé Mary Sunday a především jeho synovi nesmírně záleží. Vezměte si prakticky jakoukoliv scénu, kde se Daniel a H. W. vyskytují o samotě, a to, co uvidíte, není jednání muže, který má chlapce jen jako zástěrku pro zakrytí svých úmyslů; budete sledovat člověka, který cizí dítě začal skutečně považovat za své a chce pro něj to nejlepší, čímž závěrečné rozuzlení získává ještě tragičtější nádech. Za hlavního hrdinu, ve kterém jsem vizuálně, hlasově i charakterové bez úspěchu hledala jakýkoliv společný znak s Danielem Day-Lewisem, za podmanivou vizuální stránku, za soundtrack, který je neodmyslitelnou součástí filmu a který by si dle mého názoru zasloužil Oscarovou nominaci, za epický příběh o vzestupu a pádu, kterým mi Paul Thomas Anderson připomněl filmy Martyho Scorseseho, a za odvahu vyprávět děj pomocí náznaků a nevysvětlovat divákovi vše, tedy napodruhé nemůžu a nechci jít pod pět hvězdiček. Jedno z mála mistrovských děl 21. století. (03.02.2013)

P. T. Anderson netočí filmy tak často, ale když se odhodlá, tak to vždy zvedne vlnu ohlasu a hlavně velkého očekávání. Tentokrát nás provede životem chamtivého a neústupného naftaře Daniela Plainviewa. Už jen díky velmi zajímavému námětu je to film, který si přímo říká o nominace na Oscara. Scénář, který si napsal sám PTA je skvělý a ani při téměř tříhodinové délce se nebudete nudit a to hlavně zásluhou Daniele Day-Lewise, který podal naprosto démonický výkon a nedovedu si představit, že by si Oscara za herecký výkon odnesl někdo jiný. Naopak, kdo mě vadil je Paul Dano, který v roli falešného proroka propadl a na jeho místě si umím představit mnoho jiných herců. Za vyzdvihnutí dále stojí perfektní kamera, střih a hudba. Společně s Pokáním a Americkým gangsterem nejlepší tři filmy jaké jsem letos viděl........ (02.03.2008)

Po všech stránkách velký film, u kterého mě nejvíc mate střet obrazové velkoleposti a náladové antidiváckosti. Několik scén jak kdyby vypadlo z nejslavnějších fláků klasického Hollywoodu, kdy se krajina táhne od obzoru k obzoru - a přesto je takové prostředí pro všudypřítomnou záštiplnost příběhu snad až příliš štědré. Oba extrémy se potom ruší navzájem a nikdy proto nedojdu ke (snad zamýšlené) tíživé pochmurnosti a už vůbec ne k upřímné divácké radosti. Pro někoho je Plainview díky svojí cestě po cynické pěšině nesmrtelnou figurou, já mu ze stejného důvodu nikdy úplně neporozumím. Nefandím mu, nepřeji mu nic dobrého, spíš jen kroutím hlavou, proč tak ochotně dělá chyby a vytváří z Eliho až neúměrně velkého nepřítele jen vlastní sebestředností. I já jsem ale zůstal jen lapat po dechu z Day-Lewise, který zaujme, zdrtí a v poslední půlhodině už vyloženě zabije všechno, co ve mně ještě do té doby zbylo. 70% pro jediný film svého druhu. Až mě mrzí, že mi v době vzniku utekl, protože bych si tehdy rád s někým promluvil o pohnutkách, proč právě tenhle kousek řadit k tomu nejlepšímu, co se kdy urodilo a Andersona k velikánům typu Leoneho nebo Coppoly. I Tenkrát v Americe nebo Kmotr jsou totiž filmy, které staré časy přehnaně nepřikrášlují a občas vám je vmetou do tváře plnou dobovou silou. Nikdy u toho ale nechtějí nechat diváka zkrátka po emocionální stránce. (27.09.2021)