Tah pěšcem

Další "šachový film" a další, z šachového pohledu, blbost skoro po všech stránkách. Vypisovat je nebudu, k ničemu to není, jen pro kohokoliv, kdo si s šachovnicí tyká a dokáže odehrát partii naslepo, doporučuji o tomto filmu ani na okamžik neuvažovat, není to film pro vás. Pokud jde o faktickou stránku věci, i tam film dostává řádně na frak a kohokoliv šachové historie znalého nakrkne. Pokud jde o film samotný, ani zde se nemá Tah pěšcem (v originálně Oběť pěšce) čím chlubit. Na rozdíl třeba od Rivalů, kteří si taky s fakty a reáliemi příliš hlavu nedělají, ale jako film nabídnou poměrně slušnou podívanou, zde ta podívaná prostě chybí a není zde nic, opravdu nic, čím by snímek zaujal. Možná tak excentričnost a pošukanost hlavní postavy (průměrný Maguire) může někoho zaujmout, ale to je na dvouhodinový film dost málo. Kromě toho je ta excentričnost a pošukanost hnaná do extrému, protože tak jako ve filmu se Fischer nechoval (o čemž svědčí jak dokumenty o Fischerovi a o zápasu samotném, tak spousta šachové literatury). V žánru filmového šachu doporučuji zatím jediný opravdu kvalitní šachový film Grossmejster (SSSR, 1972) u kterého jsem jako hodně slušný šachista neviděl na šachovnici to, co bych při své úrovni vidět neměl (závěrečná vítězná kombinace), což od filmu z velmistrovského prostředí očekávám. I bez těchto chyb bych hodnotil film jako velmi slabý. (29.04.2017)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

Mám z tohto filmu taký nejaký vágny dojem. Viem s určitosťou, že sa dal nakrútiť lepšie, výraznejšie, ale súčasne neviem, čo konkrétne bolo treba na ňom zlepšiť. Pozrel som si ho so záujmom, pretože šach som hrával a Bobby Fischer fungoval najmä v šesťdesiatych rokoch, keď sa toho toľko v najrôznejších oblastiach odohralo. Film je o šachoch, ktoré sa hrali na pozadí inej, veľkej šachovej partie - súboja veľmocí v studenej vojne. V nej sa pravidlá menili za pochodu a podmienky hry boli náročnejšie, ako len dostať divákov ďalej od šachovnice alebo odstrániť vibrácie kresla. Stojí za zváženie, či si režisér vybral najcharakteristickejší úsek života Bobbyho, venoval mu takmer dve hodiny a potom celý zvyšok jeho života vybavil niekoľkými textovými správami pred titulkami. Ale na to má licenciu a ja nemám do toho čo kecať. Nakoniec film ma celkom zaujal, tak som spokojný. (05.05.2019)

A prý, že jsou šachy nuda. Takto si představuji životopisný film o šachové legendě a jeho nejslavnějším období. Herci jsou skvěli ve všech rolích a dobová kamera, výprava tomu dává punc uvěřitelnosti. Výborně se zde pracuje s narušenou psychikou Fishera, jeho lability a pohled do zákulisí. Skvěle se pracuje se scénářem a nezaznamenal jsem jediné místo, kdybych se nudil. Souboj šachových velmistrů na závěr se podařil vygradovat jako v akčním filmu.......8/10 (15.04.2017)

V časech, kdy Američané mohli táhnout Minutemanem na e6 a Rusové SS-18 na a7 (a výsledkem by spíš než remíza byl oboustranný mat), přišlo v Reykjavíku něco komornějšího, co mělo přeměřit svaly uprostřed studené války. I když mohli Bobby Fischer a Boris Spasskij položit své pinďoury na šachový stolek a ten, kdo by shodil svého krále, by byl vítěz, utkali se nakonec na 24 jistě vzrušujících partií.. Těžko říct, jestli bylo autorským záměrem, že divák fandil klidné síle, co umí sportovně ocenit soupeře a ne psychotickému paranoikovi, který užití teorie a paměti nad 64 políčky dovedl k dokonalosti, ale co vím jistě je to, že i do filmu o šachu lze nacpat nějaký náboj, originální přístup či autenticitu a to se Zwickovi přes sicilskou obranu bílými moc nepovedlo. V nabízejícím se srovnání s Howardovou Čistou duší dostávají šachy od matematiky docela na frak.. (26.09.2016)