Bůh masakru

Herecké výkony "par excellence" ve filmu Romana Polanského, který nám ukazuje, jak jednoduše se může (ne)povinná "zdvořilostní" návštěva u zcela neznámých lidí zvrtnout. Snad nikdy jsem neviděla film, kde by bylo tak jednoduché a zároveň tolik obtížné odejít z něčího bytu:) Zpočátku nepatrné detaily v rozhovorech obou stran postupně nabývají na intenzitě a postupně gradují do okamžiku, kdy je vyhrocený konflikt nemožné oddálit, či se mu snad vyhnout. Poté nastává pravý opak slušné společenské návštěvy. Skutečný konverzační "masakr", v němž se boří hranice správného jednání, zdvořilého a slušného chování, zásad morálky a společenských konvencí. Ten den každý něco ztratil. Jodie Foster ztratila nervy, Kate Winslet hrdost, Christoph Waltz mobilní přístroj, a John C. Reilly přišel o pár lahví dobrého alkoholu. Snad jen ten křeček z toho vyšel nejlépe:) (01.03.2015)

V životě na sebe bereme nejrůznější masky a všemožně krotíme své emoce a pudy, abychom zabránili konfrontaci se svým okolím a neohrozili své zájmy a společenské postavení. Jen ve výjimečných případech masky snímáme a odhalujeme své nitro. V Bohu masakru se tak stalo hned čtyřem aktérům schůzky, která měla sloužit k usmíření přítomných. Jenže ješitnost, vztek a alkohol vedly k odhození civilizační slupky a obnažily to, co obvykle před svým okolím skrýváme. Bůh masakru je černá komedie o tom, co se lidem stává, když se nekontrolují a jsou nebezpečně upřímní. Slušela by jí asi víc divadelní prkna, kam konec konců taky patří, ale když se Romanu Polanskimu podařilo shromáždit čtyři špičkové herce na malém prostoru, tak ten divadelní půdorys vlastně ani nevadí. Bavil jsem se skvěle, když o tom tak přemýšlím, tak je vlastně škoda dát původně zamýšlené 4* a přihazuji nakonec i tu pátou. Hlavně s ohledem na obě dámy, které si své hysterky a pozérky náležitě vychutnaly. Celkový dojem: 90 %. (31.10.2016)

Bravo, pane Polanski, postupné odhazování společenských masek očistilo nánosy kultury až na samu dřeň zvířecího v nás. Tahle ,,archeologická" metoda pomohla tvůrcům (spolu s Polanského adaptováním divadelní hry sem nutno přičíst autorku předlohy, francouzskou dramatičku Yasminu Rezaovou) pod vrstvami ,,superega" nalézt podstatu všech lidí, ať už se jejich ego dovedně maskuje za liberála, humanistku, příkladnou matku, právníka, či třeba křesťana a charitativce. Všichni jsme jedna tlupa, ta paleolitická... Zajímavé komentáře: Matty :-) (22.03.2012)

Closer bol sfilmovaná divadelná hra, čiže prežuvaná do filmovej reči. Carnage nie je sfilmovaná divadelná hra, je to divadelná hra, nasnímaná a zostrihaná pre filmové plátno. Divadelní herci nemôžu spoliehať na mimiku v tvári (ktorú diváci z diaľky nevidia) a preto sú odsúdení k prehrávaniu – musia si pomáhať rečou tela a zvýšeným hlasom. Carnage predlohu neprežúva do filmovej reči, a na filmové plátno (v detailoch na tváre) staticky sníma divadelné herectvo. Preto mu niektorí diváci vyčítajú, že ide o zbytočný film. Pre mňa ale z dvoch dôvodov zbytočný nie je: 1. Keby ma aj na onu hru niekto dostal do divadla, sotva by bola k videniu s touto hereckou super-štvorkou. 2. Sledovať túto hereckú super-štvorku s vedomím, že by to Polanskimu s nadšením odohrala aj bez nároku honoráre, je mi diváckou cťou. (28.01.2012)

Kdo se bojí Virginie Woolfové po 50 letech. Jen mnohem absurdnější, útočnější a zákeřnější. Někoho může zaskočit, že všechny postavy jsou nesympatičtí kreténi, jen s jinými mravními náhledy na svět. Ale co naplat, stejně v tom poznáte většinu svých známých .... Škoda slabšího klimaxu, přesto jde o příjemnou jednohubku, kterou bych si představoval spíše na obrazovkách HBO, ale vem to ďas. (07.01.2012)