POMO

Hodně temné drama inspirované skutečnou událostí, o kterém je nejlepší si předem nic nečíst. Protože i když je protagonistce Karoline nejhůř jak může, přijdou další nečekané rány. Z působivé výpravy cítit špínu a beznaděj doby, místy nadchne až expresionistickými kompozicemi, kterých význam symbolicky dotváří Karolinin válku znetvořený manžel. Spousta detailů, u kterých se pozastavíme, jak a v jakém diskomfortu lidé žili ne zas tak dávno (před sto lety). Vic Carmen Sonne v hlavní roli vede film brilantním tichým projevem, který později na menším prostoru ale stejně intenzivně zatemňuje (doslova) veteránka Trine Dyrholm. Herecká mimika zde hraje prim. Divačky budou mateřinské momenty v příběhu prožívat ještě silněji, v sálu bylo slyšet mnoho sikání a vidět zakrývání si očí. [Cannes FF]

Lanthimosův rázný odklon od jeho posledních mainstreamovek. Ví, že už mu v jeho rukou sežereme cokoliv. Dekadentní hádanka připomínající dusné konverzačky P. T. Andersona či jeho ranní řeckou tvorbu, ovšem s hollywoodskými hvězdami a zasazená do amerického prostředí. Námětem a postavami nejvybroušenější první povídka nás mistrně dostane od prvních vteřin. Druhá znejistí a třetí, v souvislosti s předešlými dvěmi už je na diskuze u kulatého stolu. Tajemná, nevysvětlená vedlejší postava R.M.F., kolem které se příběhy točí, je nejspíš alter egem samotného režiséra (hraje jí jeho řecký kamarád Yorgos Stefanakos) a představuje metaforu na jeho kdysi trnité proplouvání velkým show businessem. O vtipné, bizarní, znepokojivé i odvážné momenty v ní není nouze, Lanthimos opět neotřele zkoumá sexualitu, živočišnost, krutost, dominanci a všechno, proč ho máme rádi. Jen s menším rozpočtem a v reálných současných kulisách. [Cannes FF]

Antické drama z futuristického New Yorku s literárními citáty klasiků a existenciálními úvahami, směšně nesedícími k okolitému provedení filmu. Pro jednou sexy, pro jednou vtipná, zbytek stopáže ale v estetice míchání stylů rozpačitá až kýčovitá pseudo postmoderna, naprosto neprodejná širšímu publiku. Davové scény s desítkou komparsistů, kostýmy s motivy starého Říma a digitální výjevy jak z televizní fantasy pro domovy seniorů. Neopodstatněný, nedotažený motiv zastavování času a mnoho dalších načrtnutých myšlenek, které nikam nevedou. Je vůbec možné, aby tohle Coppola považoval za své velké finální dílo, do kterého dal všechno? Jak svou kariéru nakopnul dlouhou scénou svatby v Kmotrovi, tak ji pohřbívá příšerně teatrálním eventem pro smetánku Megalopolisu jak z megapropadáku Caligula. Jinak Nathalie Emmanuel krásná, Aubrey Plaza nebezpečně svůdná a Shia LaBeouf nejlepší ze všech. [Cannes FF]

Že z toho Garland neudělá blockbuster bylo jasné. Nejasné ale bylo, co svým mistrným balancováním mezi realitou a dimenzemi mimo lidské vnímaní vnese do filmu, který má stát pouze na syrové realističnosti. Civil War obsahuje i velké scény s tanky a vrtulníky, ale bez úžasného kameramanského konceptu, kterým nás dostal Alfonso Cuarón v Children of Men a který tu bylo potřeba. V jádru je Civil War pouze komorní “road movie” napříč rozbitou Amerikou ve třech zkušených a jedné juniorní žurnalistce, která svou neviností kontrastuje s jejich otrkaností a profesionálním odstupem. Naše otázka, proč tak mladá holka dělá takovou práci, je nám hned zodpovězena: “I've never been so scared in my entire life. And I've never felt more alive.” ___ Civil War se vyhýbá sentimentu a temný tón příběhu odlehčuje americkým oldies popem, ale Garlandovu uměleckou optiku, pro kterou ho máme tak rádi, postrádá. Vysloveně děsivou scénu, z jakých měl být film poskládaný celý, obsahuje pouze jednu. Reflektuje jednorozměrnost myšlení americké redneck populace a exceluje v ní Jesse Plemons. Syrovost režisér neumocňuje temnou instrumentální hudbou, ale intenzivním zvukem střelných zbraní. A přestože vtáhne a zaujme postavami, chybí mu více vytříbených a nečekaných konfliktů i myšlenkový přesah, který by sahal dál, než k varování před Donaldem Trumpem. To finále je doslova úsměvné.

Senzace. Vypravěčská inspirace oscarovým Free Solo jasná. Ale ten byl o nej profi lezci světa a zfilmoval ho nej profi outdoor režisér světa. Skywalkers jsou nadšeneckým projektem o dvojici mladých dobrodruhů, se spoustou selfie videí na mobily a drony - včetně těch nejadrenalinovejších. Vidět ho na velkém plátně znamená zažít ho s nimi. Adrenalin jak hrom! Co ale dělá film onou senzací, je provázání jejich smrtelně nebezpečné záliby, ve které najdou smysl života, s milostným vztahem, který mezi nimi díky ní vznikne a přes absolutní důvěru a vzájemnou podporu jim pomůže dokázat nemožné. A zasazení jejich instagramového příběhu i do období od začátků pandemie až po ruskou invazi na Ukrajinu (se kterou nesouhlasí). Skvělý, silně emotivní love letter. [Miami FF]

Raději kratší život ve svobodném prostředí, než dlouhý neživot v komunistické diktatuře. Silný skutečný příběh o mladých Kubáncích v devadesátých letech, kteří se rozhodli pro svobodu. Šťastného ducha film nabere v izolovaném přírodním sanatoriu, kde jeho postávám zkracuje život dobrovolně injektované HIV. Protože si tam můžou žít po svém. Úvod ve městě je ale zajímavější - syrovější, dramatičtější, nabitý nepokojem a revoltní energií. V sanatoriu dojde v konstelaci postav i na klišé či lehký kýč. Ale závěr funguje dobře. Tato banda si zfilmování jejich příběhu zasloužila. Blockbuster makeři Phil Lord a Christopher Miller usilují o zářez do nezávislé kinematografie. [Miami FF]

Rozjímání nad životem a smrtí rozpravou se Smrtí, ztělesněnou digitálním opeřencem - někdy malým, že se vám vejde do ucha a jindy velkým jak z monster movie. A to je jen začátek. Počáteční údiv “co to je za film?” postupně ustoupí a vzejde z něj čitelná alegorie loučení se s blízkou osobou a smíření se s její ztrátou. Proč ale autorka zvolila tak naivní a dětinsky doslovní cestu? Podobný fantaskní bizár jako propadák Tři tisíce let touhy, který se může divákům jakkoliv líbit i nelíbit. [Miami FF]

První polovina filmu představuje protagonistu v jeho mladickém tápání - čerstvě po rozchodu, nechuť k práci, žádná představa o budoucnosti. A stejně tak tápajíc, s chabými dialogy, parametry studentského filmu a jedním WTF vypravěčským přešlapem (dva naprosto cizí kluci se na okamžik zahlídnou přes okno projíždějícího auta a pár hodin na to si esemeskují) lehce nudí. Blížícím se hurikánem ale do profilování jeho všedního života vstoupí i jeho rodiče, dřívější postavy dají příčinám jeho osamělosti smysluplnější kontury a z Fallen Fruit se vyklube upřímný portrét mladého člověka žijícího v Miami, s trefně vyjádřenou identitou tohoto exotického města s prvotním wow efektem, ale předstíranou útulností. [Miami FF]

Stop! Or My Grandma Will Shoot! Milá “akční” komedie se srdíčkem a výbornou June Squibb. Na 94-letou herečku obdivuhodný herecký výkon s plejádou humorných gest, ale i citlivými dramatickým momenty. Formulaicky, ale funkčně napsaná souhra postav její rodiny a záporáků, s překvapivým castingem toho hlavního. Osobně ale mezi komediemi o seniorech preferuji ty sarkastičtější, kulturně osobitější evropské, typu Muž jménem Ove. [Miami FF]

Dokument šokuje tím, v jakých podmínkách dovolí úřady někomu v dnešní době držet v zajetí zvíře, navíc desítky let veřejně známou kosatku Lolitu v miamském SeaQuariu. Jakoby neexistovali zákony proti týrání zvířat, anebo je zde nikdo nehlídal. Film sleduje skupinu nativních indiánů z oblasti původního domova, kteří usilují o její osvobození. Vysvětlují spirituální spojení z kosatkou a důležitost jejího vrácení do domácích vod, kde může i po padesáti letech potkat matku. Emoce a příběh jako u My Octopus Teacher zde nečekejte, Resident Orca je ryzí dokument “televizního střihu” s rozhovory s lidmi kolem problému. Jeho síla spočívá v otázce, jestli se kosatku podaří osvobodit, a v nečekaném vyústění příběhu. [Miami FF]