Grandhotel Budapešť

Anderson opět originálně, a opět jinak než jsme i u něj samého mohli předtím vidět, a opět se zcela unikátní atmosférou, která by se dala krájet. Kombinace absurdního humoru, grotesky, karikatury, lidských tragédií (kdyby to nebyla taková kůlna, skoro vždy), a to všechno tak nasnímané a nastříhané, že z toho oči přecházejí. A nejen ze superhvězdného obsazení. 80% (05.10.2019)

Další prapodivná parta okolo Wese Andersona se znovu musí obejít bez mé tiché vzdálené podpory. Holt nikdy nebude mít oblíbencem, nejde o to, že se filmová historie kvůli Grandhotelu Budapešť určitě přepisovat nebude, ani o to, že v mé sbírce mít místo nikdy nebude – jednoduše piju úplně jiné kafe. Jeho látka (východoevropská road movie) nemá směr, nemá hlavní postavu, nemá příběh, je „jen“ dalším intelektuálním gulášem a plněním další velké fantazie. Víc než patnáctka známých hereckých jmen ještě jaro nedělá. Možná je to přístupnější film než jeho předchozí, ale i tak si mě nezískal. Spíš jsem mu to nedovolil. (05.09.2014)

Wes Anderson je režisér, který má svůj svět. Jeho svět jsem už párkrát shlédl a nikdy mi nesedl tolik, jako v tomto filmu. Zřejmě za to může atmosféra druhé světové války, ale spíš bych se přiklonil k absurditě jako takové, s jakou si režisér v rámci této války pohrává. Je to trošičku podobné jako Hanební parchanti od Tarantina, jen v daleko osobitějším a pozitivnějším stylu samotného režiséra, na což zřejmě asi nikdy nezapomenu. A musím se přiznat, že po shlédnutí tohoto filmu budu mít okamžitě důvod se podívat na všecky jeho ostatní filmy, co jsem viděl...ale i ty, co jsem zatím ještě neviděl. Až tak mě Grandhotel Budapešť ovlivnil. (10.06.2014)

Bavila jsem se, některé scény mi přišly geniálně vymyšlené. Mělo to spád a velmi padnoucí hudbu. Herecké výkony byly velmi kvalitní a Fiennesova výslovnost jednoduše lahodila mému uchu. Ačkoliv pod slupkou komedie se skrývá hořký příběh, užila jsem si to a z kina odcházela spokojená a bavila se znovu nad některými replikami. Jediné, co mi trochu vadilo, byl prázdný pocit na konci, ale asi to tak mělo být. Slabší 4* a určitě mohu doporučit ke zhlédnutí. (15.03.2014)

(1001) Na film jsem šla s migrénou jako bič a stejně jsem se smála nahlas jako praštěná. Hádám, že čím míň je Wes reálný, tím víc mě baví/ve mně vzbuzuje sympatie. Možná je pravda, že idea se pod povrchem vytrácí, ale když vidím ostatní režiséry, kteří už ve svých nových filmech nedávají ani formu (moje zklamání z poslední doby, která si takhle zfleku vybavuji, představují Jarmusch, McQueen, Burton, Jackson), tak jsem ráda, že pořád o někom můžu říct, že "umí". - 2018: Ale zpětně si ani nemyslím, že by byla pravda, že se idea ztrácí pod povrchem. Není nic špatného na tom, že existují různé žánry vyprávěných příběhů. (A ještě musím udělit čestnou zmínku Saoirse Ronan, kterou jsem hned od dob Pokání podvědomě nenáviděla kvůli její tamní postavě. Díky její zdejší roli moje nenávist vyvanula a už si i v ostatních filmech všímám, že je to vlastně velmi zajímavá herečka.) (10.05.2014)