Naqoyqatsi

V poslednom diele trilógie už výborná hudba výrazne prevyšuje obraz. Ten je tentokrát silne založený na počítačovej grafike, čím sa zásadne líši od obrazu v predchádzajúcich dieloch, kedy bola snaha vytvárať pôsobivé výjavy čisto optickým spôsobom. A tento nový, digitálny obraz je poväčšine fádny, len výnimočne sa na obrazovke objaví niečo ozaj pôsobivého (napr. športové zábery ako z druhej časti Olympie, Oslavy krásy (1938)). Čo ešte stojí za zmienku, je vložená symbolika, z ktorej sa mi najviac páčili nasledujúce výjavy: burzoví makléri vs. gambleri, umelo vytvorené celebrity zobrazené ako digitálne postavy, výjavy zobrazujúce moc peňazí. či vplyv šoubiznisu. (05.01.2022)

Až po dopozeraní posledného dielu Hopi trilógie, som dostal ucelenú predstavu o čom Reggio neustále hovoril. Aj keď aspekty jeho názoru boli viditeľné vo väčšej alebo menšej miere aj v predchádzajúcich častiach až Naqoyqatsi ukazuje úpadok spoločnosti tak, aby to v nás vzbudilo nechuť a prinútilo nás to zamyslieť sa nad sebou. Aspoň si myslím, že film má obsahovať takéto posolstvo. Philip Glass sa vrátil k predchádzajúcim hudobným motívom a celkovo je film viacej digitálny a viacej štylizovaný ako tomu bolo v predchádzajúcich snímkoch - tým sa stáva doslovným, viacej zrozumiteľným, ale po prvej pol hodine už neprinesie nič nové a stáva sa fádnym a nudným. Aspoň pre mňa. Neviem či to bolo rozpoloženým v akom sa nachádzam, že na mňa ani jeden z filmov nedokázal zapôsobiť, ale verím tomu, že podobne ladené filmy si svojich fanúšikov nájdu. Mne aj napriek záľube v poetických dokumentoch neponúkli nič, o čom by som bol schopný dlhšie diskutovať, aj keď význam, ktorý majú im rozhodne neberiem. Rovnako ako predchádzajúce diely som to pozrel, ale vracať sa k tomu nemienim. (19.02.2012)

Naqoyqatsi je prvním a zatím jediným Reggiovým počinem , který se střetl s mýma očima. Po krásném neurčitém začátku, naplněném čísly a fraktály se ztrácí mnohoznačnost a Reggio se snaží zachytit samotné lidství, pomocí nejrozličnějších metod, které jsou opravdu bravurní. Naprosto špičkové černobílé záběry, působí jako nádherná výstava profesionálního fotografa s nebývalým talentem. Barevné hrátky, jakoby nesly celý lidský genom. Bohužel má film také svoje slabší místa, kdy mají oči tendenci těkat mimo obrazovku a během filmu nemá divák prakticky žádnou možnost, samostatného výkladu. 85% (07.08.2008)

Takto. Koyaanisqatsi je jenom jedno, Naqoyqatsi s velkým odstupem druhé, asi tak osmkrát působivější než Powaqqatsi a asi tak osmsetkrát než Baraka. Bohužel, na první zkouknutí jsem naprosto přízemně nerozchodil deformaci poměru stran u archivních materiálů, tj. u většiny stopáže. Někde v půlce jsem musel slibný meditační ponor přerušit a jít si vygooglit, jestli to takhle básník fakt myslel (prý ano), čímž kouzlo pro zbytek projekce notně opadlo. Takto informován zkusím někdy zopáknout, pohrávám si i s myšlenkou pustit si to navzdory autorským záměrům sražené zpátky do 4:3, abych se zbavil šíleného pocitu, že koukám někde v hospodě na film pro pamětníky roztažený na celou plazmu. Už jenom kvůli Glassově muzice mi to za to stojí. (O technofobním obsahu, proč si myslím, že je s ním Reggio vedle jak ta jedle, ale stejně mi to nebrání si film užívat, třeba zase někdy jindy.) Zatím ***1/2. (26.11.2021)

Godfrey Reggio zřejmě opustil formát dokumentární eseje a natočil obrazovou sci-fi symfonii. Podíl počítačové animace na obrazu je obrovský a také většina dokumentárního (povětšinou archivního) materiálu prošla evidentními digitálními úpravami. Pro mne další ze smutných důkazů toho, že moderní technologie často filmu neslouží, ale naprosto ho ovládnou. Nebýt výborné hudby Philipa Glasse, zhroutilo by se to jak dům z karet. (27.12.2007)