Kameňák

Popravdě řečeno, čekal jsem, že to bude ještě horší. Zasmál jsem se sice jenom párkrát, ale tak strašné to zase nebylo. Většina vtipů sice na plátně buď nefunguje, nebo nejsou k smíchu právě pro svou všeobecně známou pointu. Některé jsem také nejspíš nikdy v hrané podobě vidět nechtěl! Ideální sváteční program na Nově. (02.01.2004)

Kameňák se stal pro mě synonymem nevkusu, omezenosti a pocitů na zvracení. Za to dokoukání až do konce jsem měla dostat nějakou cenu. Vzhledem k tomu, že se nepovažuju za intelektuála, ale celkem normálního člověka, mi teda nejde na rozum, proč mě to nepobavilo a dokonce pro to ani nemám pochopení. Jen si v duchu počítám do deseti, když někdo ze známejch "zacituje". Slunce seno ještě mělo sem tam realativní úroveň buranský zábavy, ale tohle už je paskvil nejvyšší možný míry. Všichni ty herci, co se tam zjevili, by si měli do mozku udělat černej puntík. Jeden z nejhorších českejch filmů vůbec, jeden z mála, u kterýho bych si z celýho srdce přála, aby nějakej anarchista šel, spálil všechny kopie a zbavil nás toho jednou pro vždy... (18.05.2011)

Považuji se za filmově velmi otrlého a tolerantního člověka a jsem schopen dokoukat Kameňák do konce, ale nemůže po mně nikdo chtít, abych se tomu smál jako se smějí plná multikina, a abych na to koukal podruhé. Proč jinak docela sympatickému člověku jako je Zdeněk Troška přeskočilo v hlavě, že takhle umělecky klesnul a dále klesá, je pro mne záhadou. Obsazení herce Václava Vydry do hlavní role, je pro mne tím největším kameňákem a za tuhle odvahu dávám Troškovi jednu hvězdičku. (06.05.2008)

Nejdříve vysvětlím pojem Kameňák. Kameňák je vtip, který nemá smysl, ale přesto se mu člověk směje. Tento film od Trošky je něco podobného, film nemá hlavu ani patu, ale má jistý rozdíl, člověk u něj pláče. Pláče, protože se musí stydět za to, že režisér z České republiky natočil takovou slátaninu. (30.01.2004)

Klenot svetovej kinematografie nemôže byť vnímaný očami priemerného diváka. Ten totiž nepochopí expresionistický nádych štutgartskej školy, ktorá nabáda k podrobnejšej štúdií jemných odtieňov freudovského nihilizmu a klasickej, ba až dokonale čírej šopenhauerovej voluntaristickej narácie. Kdežto v prvej polovici poukazuje priam kongeniálny režisér Zdeněk Troška na nebadané nuancie sartreovského dualizmu, neskôr sa snímka plne rozvinie do jasne znejúcej parametrickej mizanscény, ktorá sa dá prirovnať jedine k nadčasovým maľbám Paula Gogaina a inklinuje k postupom Lyonskej školy začiatkom dvadsiateho storočia. Bravo, majstre. (06.08.2004)