Rozmarné léto

Na tento film jsem si vzpoměl díky mému velmi oblíbenému seriálu Ulice, když v jednom díle si pouštěli na DVD tento film a říkali, že je výbornej. Takové malé letní posezení na plovárně mistra Dúry. „Tenhle způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným.“ Tento komentář píši v létě 2008 a venku panuje zrovna stejné počasí jako ve filmu. Většinou je zataženo a prší, potom zase na chvíli vykoukne sluníčko. Teplota 18 stupňů. Je to jediný film, kde jsem byl hned od začátku přesvědčený, jaké dám hodnocení. Jasných pět hvězd, bez debat. Možná bych i jednu přihodil navrch, kdyby to šlo. Už úvodní scéna, jak Ruda Hrušínský stojí ve vodě, za chvíli začne pršet a on pronese tu nesmrtelnou hlášku: Tenhhle způsob.... je nezapomenutelná. Velice se mi líbili herci Hrušínský, Brodský, Záhorský a Preissová. Dokonalá je také masáž Hrušínského Preissové. Je to natáčeno vtipně, kdy si chvíli myslíte, že oba herci provádějí scény nepřístupné osobám mladším 18 let :-). Dále se mi líbilo takové básnické vyprávění, všechno na mě působilo velmi příjemně. Jsem rád, že mě tento film nezklamal a splnil moje očekávání. Právem zde má na CSFD tak vysoké hodnocení. Menzel na hrad. (26.07.2008)

"Tento způsob léta," děl Antonín Důra odvraceje se od teploměru, "zdá se mi poněkud nešťastným." Toto je klenot české literatury a v podání Mistra Rudolfa Hrušínského i naprostý šperk české filmografie. Stejně jako Vančurova předloha je nadýchaná atmosférou, je vykrášlena nádherným jazykem, kterýmž bychom my, Češi, měli mluvit všichni, neb toto jest český jazyk spisovný ve své nejbrilantnější podobě. Bohužel, pro dnešní - a tedy i mou generaci - jazyk zapomenutý a málokdo pochopí jeho kouzlo. Leč, pokud chodíte na gymnázium a máte v povinné literatuře Rozmarné léto a nemůžete se prolouskat prvními stránkami, sáhněte po filmovém zpracování, které je opravdovou špičkou v dějinách české filmografie. Pro mne společně s Vlaky a Obchodem na korze to nejlepší, co šedesátá léta přinesla. (Pozapomněl jsem na Spalovače mrtvol...) Brilantní práce pana Menzela, brilantní výkon pana Hrušínského, jehož považuji za největšího českého herce, co kdy žil. Kdo neviděl, neexistuje. Kdo se nesnažil pochopit, nechť nehodnotí. (06.08.2008)

"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným." Zajímavý, milý a hřejivý film, kde jediné, co člověka zatíží jest filozofie tří přátel nad smyslem života a dokonalostí a krásou žen. Jsou dva důvody proč jsem se na to podíval. První: mám rád Menzela. Druhý: literatura středních škol. Předlohu si přečtu, protože ta milost, vtip a hřejivá nálada mě zasáhla a zajímalo by mě, jak na tom pracuje Vančurův originál. Pěkný film, kde jediné,co člověk může brzdit je básnický jazyk (chvíli mi to trvala, ale adaptoval jsem se na něj vcelku rychle). Ve filmu je dost pamětihodných dialogů, které člověka upřímně rozesmějí nebo vyčarují jen úsměv na tváři. Mám rád Hrušínského a tady se mi v roli (občas tak trochu pubertálního) Důry líbil. No a Janu Preissovou jsem poznal okamžitě. Hned, jak vyšla z přítmí maringotky jako půvabná Anna s maskou na tváři jsem ji poznal. Mohl jsem na ni oči nechat. Pěkný film, ke kterému se určitě ještě nejednou vrátím. "Milovati a býti milován je to nejlepší v našem žití." 80% (22.03.2014)

Slovy majstra Vládíka: "Není liž ženské tělo to nejkrásnější, co nám příroda poskytla?" ________ Nezaměnitelné a těžko uchopitelné lyrice Vladislava Vančury dokázali dát život ve filmové podobě pouze dvě režisérská esa: František Vláčil baladou Markéta Lazarová, a kabaretní kouzelník Arnoštek, neboli Jiří Menzel, komedií Rozmarné léto. Přičemž tento Menzelův kultovní počin a zároveň plnohodnotná adaptace stejnojmenné a neméně kvalitní literární předlohy, je definicí pojmu 'poezie v obraze'. Výjimečnost a pomyslné kouzlo snímku - krom samotné zápletky, jež spočívá v idylce zevlování majitele lázní Antonína Důry (Rudolf Hrušínský), pseudo-filozofa abbé Rocha (Vlastimil Brodský) a majora ve výslužbě Huga (František Řehák), která je narušena příchodem okouzlující Anny (Jana Preissová) - pramení právě v zachycení obyčejnosti okamžiku oné letní bezstarostnosti, nicnedělání, subtilní květnatosti archaického jazyka a pitoreskním humoru. Právě pomyslná metamorfóza mezi Vančurovskou poetikou a Menzelovým režisérským umem utváří zvláštně atraktivní humoristickou mozaiku, v níž rovněž dominuje specifický a uvolněný rytmus, který mnohdy plyne stejně pomalu jako tok říčky Orše, u níž ústřední trojice každé odpoledne koštuje utopence. (22.09.2020)

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)