XX. století

Dneska bylo hezky, že jo? Slunce, nebe bez mraků...super. Bylo přesně 13:52 a já civěl z okna na moji mámu, která nastupovala do auta, a ještě z dálky megalomansky artikulovala: " A p-o-v-ě-s p-r-á-d-l-o !!". No jo, no jo, zazní mi v hlavě, ale spíš než na věšení ponožek a pyžam, myslím na následujících několik hodin v přítomnosti Bernarda Bertolucciho a jeho slavné epopeje. Ještě zahlídnu párek starousedlíku na Libertách- taky možnost.__ Předesílám, že o Novecentu jsem dříve nechtěl ani slyšet. Bernardovo Poslední tango v Paříži považuji za nudný film a nutit se do 5-ti hodinové rozprávce o taliánském "Románu o věrném přátelství Amise a Amila", by se v daném okamžiku nesnilo ani tomu nejbláznivějšímu stvoření (a to já bezesporu jsem). Osud tomu chtěl či Julius Zeyer, a já se vrhnul bez bázně a hany mezi ty, co artikulují (asi kopírují mou mamku s tím prádlem) a jsou horkokrevní v porovnání s námi. Nechtělo se mi věřit, do jaké míry je režisér schopen autentičnosti. Podobně jako Wright v Pýše a předsudku, tak i tady je hafo scén, které si koledují a zarámování a o pořádné uznání. Lidé na polích dřou, a to, že se jim narodil kluk vůbec neprožívají. Prostě další hladovej krk. O pár metrů dál se taky narodil hošík, ale do bohatého klanu rodu Berlinghierů, což mu přidává body u buržoazie. Tihle kluci se skamarádí, jedí spolu žáby, lehají si pod vlak (neuvěřitelná scéna!!!) a navzájem si porovnávají, kdo ho má většího. Na tom by nebylo nic zvláštního (nu..), kdyby se o zapamatovatelnost nepostaral fantastický Bernardo, který opravdu nešetří nápady a společně s kameramanem (Vittorio Storaro) odvádějí práci, která mě opravdu zasahuje. Jak po umělecké, tak po lidské stránce. Kluci rostou (opět upozorním na perfektní scénu se stárnutím ve vlaku) a tím narůstá i syrovost snímku. Už žádné prozářené obrazy. Na piedestalu suprového počasí je jen déšť a fijavice. V tu chvíli se podívám na hodiny a zjistím, že jsem za půlkou, což mě zarazí, protože mě nebolí zadek. S druhou půlkou přichází i Hitchcock. Mlha mezi stromy a lány (hotová lyrika) a drsnost, o níž se postaral Sutherland Donald, jehož postava nacistického pedofila je zahrána šikovným způsobem (to zní hloupě, že?). Svítá- a výhled na moře Vám připomene, jaká je to doba, co jste byli mimo ČR. Zpět do reality: Gérard Depardieu zabijí prase a najednou je Vám úzko, takové vhození zpět jste nečekali. Chce se vám zvracet. Chci víc, víc, Bernardo. A Bernardo přikládá do kamen, atmosféra fíííhááá a já mám zaryté ruce v koberci (zadek už volal o přesun). Jedna dívčina se postaví na slámu a podobně jako kněžna Libuše prorokuje, pěkný. STOP! STOP! Lidi tady to utněte!!!! Opravdu, dál už nechtějte vědět více. Přicházejí na řadu srpy a kladiva. Nemám rád, když se do filmu až přiliš okatě nastrkují agitace, které člověka akorát serou, význam mají nulový a jen znechutí. Z filmu, který u mě aspiroval do TOP-ky (lepší než Tenkrát v Americe--fakt!) je najednou pochodující mutace dělníků s úsměvem, oblečených v červené barvě. Hezký, ale na mě čeká prádlo a krmě pro psa, takže si pospěště, chlapi. Smutný závěr, to nepopírám, ale ta hmatatelná atmosféra, která byla na začátku je tytam. Chtělo se mi brečet. Konec. Vypínám. Vycházím na terasu a venku vládne slunce, které bylo tolik typické pro úvodní tři hodiny z filmu. Pookřeju a usměju se.... (08.08.2009) (méně) (více)

Mohla to být monumentální freska historie Itálie v první polovině dvacátého století, ale nakonec to úplně nedopadlo. Nemůžu říct, že nepovedeně, ale spíš někde na půl cesty. Celá část o dětství obou hlavních postav mě dost potěšila (když pominu ty úchylárny hraničící až s pedofilií a hlavně scénu, kde se oba kluci chlubí přetahováním předkožky, to tam prostě nemá opodstatnění a je to jen hnusné), jak živá a poutavá byla a především jak moc se odlišovala od chladně intelektuálního Posledního tanga v Paříži. Navíc tu byla krásná příroda, hezké záběry na mraky a pole a spolu s tím ideální a dostatečně hutné uvedení do děje. Pak se to ale posunulo do období po konci první světové války a už se vrátil ten Bertolucci, kterého znám z Posledního tanga. Zbytečně moc je to lásce, je tam přehnaný počet sexuálních scén, kterým se zase Bertolucci až moc úchylně věnuje a celá historie Itálie i politické pozadí, na kterém to mělo stát především, se odsouvá a působí jakoby navíc, aby se aspoň něco dělo, když už se něco dít musí. To se pak zase zvedlo, přišlo i pár silných a působivých scén v čele s antagonistou Attilou, který se choval jako naprostý psychopat a díky tomu si mě to zase získalo. Jenže pak přišlo velké finále, které je z celého filmu paradoxně nejnapínavější, ale spolu s tím je hlavně komunistickou agitkou. A pěkně tvrdou, plnou rudých vlajek, nadšených komunistů, obhajování vražd správné strany proti špatné (SPOILER což mi nevadilo u Attily a Reginy, kteří si to naprosto zasloužili, ale k Alfredovi se chovali jak pošahaná sekta KONEC SPOILERU) a dokonce i Depardieua, který prolomí čtvrtou stěnu a promluví k soudruhům (!!!). Čekal jsem, že přijde aspoň trocha sebereflexe nebo ještě líp, že se ukáže, že Bertolucci to takhle nemyslel vážně, ale místo toho se vše zahraje někam do autu a stejně to pořád působí tak, jakoby to hrdě komunisty podporovalo stejně, jako u nás třeba Zítra se bude tančit všude. Ano, v Itálii takové zaměřeno historicky samozřejmě má smysl a dá se "prominout", ale touhle logikou by se daly prominout i agitky vzniklé u nás, a upřímně - kolik lidí je toho schopných? Vše stejnou měrou, proto mi tahle část na dojmech nakonec spíš ubrala než přidala. No a pak je tu ještě metaforický epilog, který jsem upřímně nepochopil - Měl mi říct, že komunismus se nikdy nevzdá, dokud neporazí nepřítele? Nebo že se levice i pravice budou prát až do konce existence? Popravdě by se mi víc líbilo, kdyby SPOILER vlak srazil oba dva, nebo by film skončil ve chvíli, kdy se hlavní duo jako div se nerozpadající starci perou KONEC SPOILERU, pak by to totiž mělo jasnější hlubší smysl a pointu, kterou to nutně po té rudé estrádě potřebovalo. A dokud končí takový film způsobem, že se dá vykládat naprosto rozdílnými způsoby, je to podle mě blbě podané. Hodně se mi líbila kamera, atmosféra některých (často těch temnějších) scén, herecké výkony, dokonce i těch pět hodin mi uteklo rychleji, než jsem po Posledním tangu v Paříži čekal. Nudě jsem se místy neubránil, Bertolucci není dokonalý vypravěč, který by měl celý film detailně propracovaný jako Lav Diaz, ale do jisté míry to určitě funguje. Jen to mělo na víc a po tak povedeném začátku jsem to víc opravdu čekal - ale jaksi to úplná nedopadlo, no. Škoda, protože takhle to podruhé rozhodně vidět nepotřebuji, když mi to žádný silnější pocit nepředalo. Ale zhlédnutí nelituji a ztráta času tu pro mě taky nebyla. Jestli jsem se ale o něčem přesvědčil především, tak o tom, že Bertolucci rád úchylárny - jenže takovým způsobem, že mě to vůbec nebere, jen se mi to hnusí. 3* (25.10.2023) (méně) (více)