Ztraceno v překladu

Jo, moc pěkné, ale s pěti hvězdičkami bych byl zatím zdrženlivý. Herecké výkony bez komentáře. Vztah Boba a Charlotte je nádherně vystavěný, přesně tam vidíte to porozumění a to, že jsou naladěni na stejnou frekvenci. Asi nejlepší scéna filmu ( pokud nepočítám závěr ) je ta, kde leží na posteli v pokoji a povídají si ( "Nevím co se sebou" ) a Bill na konci udělá jedno nádherné malé gesto - prostě bomba. Jak tady píše Storm, tohle asi bude jeden z těch filmů, kterému opakované shlédnutí jenom přidá... (10.02.2005)

Překrásný komorní příběh Sofie Coppolové a úžasný minimalistický herecký výraz Billa Murrayho. Jak může vzniknout postava s tak redukovaným hereckým výrazivem, jak může herec pouhým katatonickým výrazem tváře uhrát celou tak náročnou roli, jak mohou stažené mimické svaly vyjádřit existenciální prázdnotu života? Je to malý zázrak, ale v podání Billa Murrayho mohou. Jeho strnulý výraz podobně jako v Jarmuschových Zlomených květinách mluví více než herecké kreace mnohých jiných hereckých velikánů. Bill Murray má ten DAR. Zdatně mu sekunduje i čím dál lepší Scarlett Johansson. A třetí, možná nejdůležitější herec - neznámý a exotický svět současné japonské megapole, svět neznámé řeči, kultury, neznámých znaků, zvyklostí, tradic, svět úplně jiné dimenze, ač na povrchu stejný jak ten náš, západní, v hloubce kořeny sahající mimo náš rámec porozumění a chápání. A právě v takovémhle světě, na takovémhle místě se potkávají dva lidé, oba ve fázi hlubokého odcizení, frustrovaní životem své civilizace, ztrácející chuť žít život sice materiálně bohatý, ale bez obsahu a smyslu, a jelikož jsou oba vykolejení a neschopní prožitku štěští (motiv smutku je asi stěžejní v pocitové rovině), oba outsideři právě k sobě nacházejí cestu. V sémantické rovině filmu hraje významnou roli neschopnost dorozumět se (mýtus Babylonu), porozumět, a to nejenom napříč jazyky a kulturami (Ztraceno v překladu), ale i uvnitř kutury a jazyka vlastního (a možná i uvnitř sebe sama)... Motiv ,,ztracení se" je tu velmi akcentován a není to žádné bombastické ztracení typu seriálu Lost, ale ztracení se ve vlastním životě, ztráta orientace ve vlastním světě, ztráta motivu proč vlastně žít? Je to jakási metafyzická záležitost a tak se v jednom japonském anonymním hotelu potkávají spíše než dva lidé dvě duše... Tohle je absolutní film postihující fenomén dnešní společnosti, určitý stav mysli a podpovrchové pnutí, které nám materiálně založená západní civilizace přináší... Podobné filmy: Zlomené květiny (30.05.2007)

Ztraceno v překladu se zpočátku tváří jako tuctová záležitost - potkají se a divák čeká klasickou hollywoodskou šablonu o smutku, štěstí a vlastním životním rozhodnutí. Sofia Coppola se jí však umně vyhne, stejně jako neustálému omílání jednoho schematického vtipu plynoucího ze střetu americké a japonské kultury (což byl hlavní problém v mnoha ohledech podobného Strachu a chvění). Svojí love story pojímá tak netradičně, že se vlastně úplně vymyká označení love story, přesto po vhodnějším označení vztahu Charlotte a Boba budete pátrat naprosto marně. Film je především komedií s inteligentním a určitě nakažlivým humorem, plyne pomalu, přemýšlí sám nad sebou, přemýšlí v tichosti a upřímně. Bill Murray podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry a střihne si určitě takových pět šest scén, u kterých hrozí, že se prostě zadusíte bonbónem. Až vyjdete z kina, bude se vám chtít plakat a zároveň strašně moc žít, objevovat nové a nové, zajet si do Tokia... a potkat někoho mladého a moc krásného. (05.03.2004)

Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, jak vše, co je Ztraceno v překladu, působí nenápadně a lehce a přitom dokáže vyzařovat něco silného a nepopsatelného. Scarlett Johansson je fascinující žena a výjimečná herecká osobnost a pohled na její herecký um mi přišel jako pohled na zářící klenot. Tak nějak na mě působí její osobnost. Jeden režisér o ní napsal: "Sledovat ji je jako hypnóza..." Dokonalost, jemnost a krásu celého filmu završil nádherný konec. (14.08.2007)

Lost in Translation je klenot, takový skromný film, co si na nic nehraje a o to větší zanechá dojem. Sofia Coppola jednou jedinkrát dokázala, že je dcerou svého otce, což se jí od té doby až doposud zopakovat nepodařilo. Zjevně čerpala ze svých zkušeností, což obvykle bývá první krok vytouženého úspěchu...ovšem geniální tah bylo obsadit Billa Murrayho a k němu Scarlett Johansson, ti dva si sedli neskutečně a na nich to celé stojí...95% (17.08.2014)