Jmenuji se Oliver Tate

Většina z nás má v životě stejné problémy jako Oliver a stejně tak je pravda, že až nám bude 38, tak nám na tom už asi nebude záležet... Tento příběh mě bavil a překvapil svou neuvěřitelnou lidskostí a pravdivostí.. Možná by mohl skončit už dříve a epilog by mohl být vynechán, tím by byl ještě reálnější, ale i tak se mi líbil hodně. Nicméně herec Craig Roberts (kterého jsem v Submarine viděla poprvé) mi přišel takový "nemastný, neslaný", prostě nic moc, Yasmin Paige (kterou jsem rovněž nikdy předtím hrát neviděla) to ale tak trochu zachránila.. Stejně jsem ale přeci jen čekala něco víc od filmu, o kterém jsem tolik četla a slyšela dlouhou dobu dopředu. (24.08.2011)

Melancholií prosycený snímek, který u mě zaznamenal prudký sešup dolů. Ze začátku jsem byl nadšen, i když obrazy, myšlenky a hlášky se na mě sypaly šílenou rychlostí, že jsem nestačil vše správně vnímat. Prvních třicet minut by určitě zasloužilo dvojí zhlédnutí. Potom se však film potápí, až se potopí nadobro. Celkově to vidím na tři a půl, ale vzhledem k jisté originálnosti a inovacím, zavřu obě oči a ty čtyři hvězdičky odkliknu. (31.08.2011)

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film. (14.08.2012)

netradiční snímek s absencí okoukaných hezounků a klišoidního scénáře amerických komedií... ponořte se spolu s oliverem do slastí i strastí jeho dospívání a nemálo zvláštní addamsovské rodinky a přítelkyně... pitva patologických situací není vlastně komedií v tom pravém slova smyslu, ale když člověk vyleze z kina, má na tváři takový lehce přitroublý úsměv... je možné, že mi vydrží při vzpomínce na ayoadovu režijní prvotinu až do osmatřiceti. 80% [Světozor, 8.6.2011] (09.06.2011)

Divný mládenec v beranici řeší vztah s divnou slečnou a pokouší se zachránit manželství svých divných rodičů, neboť se ho snaží rozložit divný soused? Ono to zkrátka celé bylo nějaké divné, ale věřím tomu, že šest z pěti dospívajících intelektuálních paniců se v tom najdou. Já jsem však již dávno minul bod, kdy se na dospívání budu dívat jinak a tak mne spíše bavil hudební doprovod, rafinované špehování rodičů či rozumové zdůvodnění vlastní zbabělosti. Asi v tom bylo víc, ale veřejně onanovat nad nezávislými filmy mne již nějaké to desetiletí nebaví. (14.05.2014)