castor

Kdo občas přivře jedno až dvě oči, bude se bavit náramně. Má talent na trapasy, kouří, chlastá, nevaří, nesnáší svou práci, manžel žádný, svěřuje se deníku, nad štíhlou linií si uchechtává. A přitahuje egoistická hovádka. Postavy, které ji obklopují, nejsou černobílé. Aby také byly, když se na nich podílel britský král romantické komedie Richard Curtis. Při každé příležitosti povzbuzující Bridget chutná i po letech. Sebeironická blondýnka komentuje svůj život nesmírně poutavě a trefně, má to atmosféru, není to jen sled několika deníkových stran, ale slušně poskládané a vypointované povídání o hledání toho pravého. Mnohokrát na nás tvůrci mrknou, mnohokrát nám předhazují, že k (mnohdy grotesknímu) výsledku musíme přistupovat s nadhledem. Přesto jsou trable téhle třicátnice autentické a uvěřitelné. Renée Zellweger pečlivě nacvičila britský přízvuk, dokonale zvládla všechny (zranitelné, neohrabané, zoufalé, oslavující) polohy své postavy a ta nominace na Oscara rozhodně není přešlapem. Ba naopak. Její dva pánové rovněž oba palce nahoru, Firthův záměrně upjatý suchar je kouzelný, Grantův Don Juan zase zatraceně šťavnatý. Dojemné, milé, trefné.

Solidní britští herci James Nesbitt, Natascha McElhone a Gary Lewis v nijak objevném dramatu, kterak bývalý workoholický burzovní makléř a nyní správce majáku k vykoupení přišel. Holt opuštěné duše budou vždycky táhnout. Jen tady to chtělo mnohdy víc péče.

Určitě tehdy nebylo snadné vystříhat velké množství materiálu, případně přeskočit mnohé linie z knihy. Výsledek není „pouhým“ velkofilmem postaveným na jasné milostné zápletce, dokonalé hudbě a nádherných záběrech africké krajiny, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chemie mezi dvěma hereckými esy fungovala, emocí bych si přesto dokázal představit víc. Do nějakého blaženého pomlaskávání to mělo přeci jenom daleko. Legenda, kterou ale stavím úplně jinam než svoje skutečně oblíbené velkofilmy.

Tyhle předmanželské rošády plné poslouchání za dveřmi, dvoření, urážek a nedorozumění se jednou za čas vrací a diváky zřejmě pořád baví. Košatý svět Bennetových je obratně předložený, vizuálně líbivý a hlavně herecky naprosto famózní. Odpovídající pocta klasice Jane Austen z konce 18. století se toho nebojí. Sice se drží té tlusté bichle, ale tvůrci našli cestičky, které jsou snesitelné, a vlastně je docela příjemné se po nich vydat. Nedokážu posoudit, jak moc je u těchhle klasik pochopený duch předlohy, respektive jak moc se krátí, ale Wrightova verze je plná spontánnosti, dynamičnosti a temperamentu, a zvládnou ji i milovníci jiných žánrů. Hodně pomáhají herci v čele s tehdy nepříliš známou Keirou Knightley, která jednoznačně září. Moc fajn výprava, hudba a kostýmy.

Neurazí, ale nadchnout také nedokáže. David Yates, který má na svém kontě čtyři potterovky, se vymanil z dětského světa a rozhodl se spolu s J. K. Rowling dojit z látky, která ani nemůže být neúspěšná. Neměl to na úvod snadné. Máme se sejít ještě mnohokrát, což bych bral s obavou, páč hned první díl nenabídl vnitřně nic moc zajímavého. Jen masivní přehlídku digitálních triků a příběhový průměr i mdlé tlachání. Hůlky vytahujeme jen občas, dramatické je to jen sporadicky, postavy jsou často nevýrazné (samozřejmě nemyslím Dana Foglera a Alison Sudol). Neříkám, že to není jak po technické, tak po dirigentské stránce sebejisté, ale já si staromilsky rodinnou fantasy prostě představuji trochu jinak. Asi chyba na mém přijímači.

Přiznejme si, že ani jednička nebyla žádná pecka. Jen se prostě ukecanej černoch s dusivým smíchem trefil do vkusu, protože kombinoval humor s hezky nasnímanou akcí. Dvojka je rychlejší a dražší, ale vlastně chybí cokoliv, co by bylo pořádně zapamatovatelné. Svůj typicky dravý vizuální styl ještě Tony Scott úplně neprodal, nicméně mu pokračování pomohlo nahoru. Už regulérní hitmaker tehdy zvedal adrenalin pozvolna, Eddie Murphy, který se poslední dvě dekády spíš jen plácá v podprůměrných komediích, tentokrát nekoulí očima při smrti kamaráda, ale neúspěšné popravě policejního šéfa. Bridget Nielsen proslavily první čtyři filmy její kariéry, pak to s ní šlo z kopce. Nehraje, jen se tváří drsně. Judge Reinhold se naopak přiblble tlemí, aby výraz za okamžik vyměnil za vyděšeného jelimana, jeho zápal pro zbraně pak působí hrozně nepatřičně. A tak bychom mohli pokračovat dál.. Prostě práce s postavami je tristní. Akce nestrhne, navíc je často nepřehledná. Škoda.

Francouzský režisér Michel Hazanavicius pokračuje po Artistovi, který plnil kinosály nefalšovaným optimismem, v netriviálních látkách, aby nám dokázal, že pocta desítkami roztomilých citací a odkazů němému filmu nebyla náhoda. Rusko-čečenská válka, neustálé úprky civilistů, ztracené děti, místo, na které svět (úplně) nezapomíná, neúcta k právu a lidskému životu. Obsah je stejně jako u The Artist slabší. Některé scény vyznějí do prázdna, jiné jsou neúčinně dlouhé. Další jsou pak až zbytečně polopatické. Navíc chápu, že mnohým může vadit, když se jde na diváky přes smutný dětský kukuč. Ten patří chlapci, který přišel o celou rodinu a kterého se dočasně ujme bojovnice za lidská práva. Druhou velkou linií je deformace mladíka na vojenské vraždící pako. Linie nejsou nezajímavé, ale strhnout nedokážou. To úvodní scéna s videokamerou bude mít nečekanou dohru. Kromě Bérénice Bejo (manželka režiséra), na kterou je znovu radost pohledět, se jiných přidaných hodnot prakticky nedočkáme.

Zamiluje se, rozhodne polepšit, ale k solidnímu zázemí stačí ještě jedno jediné: bankovní loupež. Ta ale, ostatně jsme v prvním filmu režírovaným Woody Allenem, krutě nevyjde. Allen sází jak Baťa cvičky jeden gag za druhým, některé vyšumí, jiné jsou na hranici trapného, další se naopak dokonale strefují. Allenův smolařský recidivista Virgil je kouzelný, není to takové jelito (ve smyslu, že se nemůže vymáčknout) jako v jiných snímcích, mísí komedii s „dramatem“ i dokumentárními vložkami, užívá simulované rozhovory a další nápady, spěchá kupředu a při startu jedné neuvěřitelné série filmů nabízí dravou režii a osvěžující humor.

Intriky nás obklopují od nepaměti. Norské občanské války znamenaly mnoho krveprolití, ale také obavy o budoucnost země. Po vraždě krále se totiž pozdější vládce Haakon IV. Norský stává ještě coby batole středem zájmu, kdy ho chce jistý rod zlikvidovat. Nemanželské dítě ochrání skupina bojovníků, která výpravu k záchraně absolvuje na lyžích (dodnes cestu v Norsku připomíná lyžařský závod Birkebeinerret (běh birkenbeinerů). Kamera hezky najíždí na zasněžené norské pláně, tvůrci volí reálný kus své historie, jen při psaní scénáře si mohli dát víc záležet, abychom si jen neodškrtávali povinné položky. Docela pospícháme kupředu, akce je slušná, ale zasloužila by si větší péči choreografa. Obecně to byla krutá doba, ale syrovosti a špíny se k nám moc nedostává. Víc jsem chtěl jednoduše cítit, s jakou houževnatostí svádějí obyvatelé severských oblastí svůj každodenní boj s drsnou přírodou. To mi právě scházelo.

Buď se vydám cestou přímočaré střílečky, nebo westernovou klasiku někam posunu. Nebo se na remake úplně vykašlu. Bezbranní a utlačování si najmou dravé pistolníky, kteří mají vytlačit podnikavého padoucha, který jejich město za směšné nabídky prostě chce. Za mě to fungovalo. Antoine Fuqua je už pár let ve formě, tentokrát dává prostor celé sedmičce hrdinů, která je poskládaná tak nějak náhodně (ovšem motivace často chybí), takže každý si svůj kus urve, ač o nějakých zajímavých charakterech se mluvit nedá. Zřejmě jen čerstvá vdova Haley Benett, která nestáhla půlky jako polovina bohabojného města, a vyhořelý pistolník Ethan Hawke, ve kterém se to pere, dostali možnost se nejen tvářit vážně, ale i něco předvést. Ke zbytku (bohužel včetně Denzela) nemáme moc šanci si vytvořit jakýkoliv vztah. Po technické stránce je to moc fajn, přehledné, hlučné, dravé, krvavé, skvěle nasnímané. Nicméně Fuqua si mohl i tak dovolit víc. Zřejmě měl velký respekt k původní klasice, což ho možná trochu svazovalo. Na druhou stranu si přiznejme, že ani kousek Johna Sturgese nebyl nijak zázračný, prostě „jednoduchá“ podívaná o jednom velkém bezpráví a jedné velké cti a hrdinství. Přibalil bych víc syrovosti a béčkovosti. A rozhodně i emocí.