Back to Black

Poslední roky jsme se dočkali docela dost životopisných filmů o hudebních umělcích. Začalo to skupinou Queen a Bohemian Rhapsody, pak Rocketman o Eltonu Johnovi, Elvis, Bob Marley a teď o Amy Winehouse. V tomhle filmu najdete přesně to, co byste čekali. Mapuje krásně život této talentované zpěvačky od začátcích v baru až po její závislosti a následnou smrt. O Amy Winehouse jsme měli možnost vidět už dokument z roku 2015, který si dokonce odnesl Oskara. Ten byl více komplexní a Amy ztvárňoval složitěji. Naopak tady je ztvárněna mnohem jednodušeji. Je to dívka, která miluje svou rodinu, má ráda jazz a má krásný hlas a je zamilovaná do angličana Blaka. Díky němu následně vstoupí do těžké závislosti na drogách a do následných depresí. Roli Amy se tentokrát zhostila Marisa Abela. Ta se toho podle mě zhostila docela dobře. Fyzicky jí je dost podobná a charismatem a povahou vcelku taky. Snímek často jde s věcmi na rovinu, narozdíl od Bohemian Rhapsody, kde bylo pár věcí jen naznačeno. Zpěvaččina láska k alkoholu tu je od prvního momentu a sklon k drogám tu k závěru jenom přituhuje. Ve filmu samozřejmě taky zazní ty největší hity a to v podání hlavní herečky. I to zvládla docela dobře a písničky působí realisticky. Bohužel velkým mínusem je, že film ve mě nezanechal absolutně žádné pocity, takže si na něj asi za týden nevzpomenu, narozdíl právě třeba od již zmíněného Bohemian Rhapsody. Proto koho zajímá zpěvaččin život, tak ať se klidně na film podívá, ale ať nečeká nejlepší životopisný film za poslední dobu. 6/10 (29.05.2024)

Tatínek na dceři vydělává dál a ani se vůbec nestydí. Je to člověk, který ji kvůli penězům dohnal k smrti a teď o ní nechal natočit film, ve kterém je vykreslený jako světec. To je prostě na poblití a tvůrci by se měli stydět, že takhle její památku pošlapali. Tohle není příběh Amy Winehouse, ale očista jejího otce. (28.05.2024)

Jej hlas my vždy znel ako zaškrípnutý vrták v uchu a veru som sa mu snažil vyhýbať. Nikdy som vysoké sympatie necítil, hoci možno tak tri piesne aj uznám. A film mi žiadne extra sympatie nepriniesol, naopak, potvrdil mi len to, že šlo o vulgárne-hysterickú smažku, ktorá si život nevážila - hoci film sa snaží Amy prezentovať pozitívne, ako krehkú dievčinu hľadajúcu lásku - no napriek tomu sa nedokáže vyhnúť aj vzbudeniu nesympatických dojmov. Varovaní mala mnoho, vlastná rodina ju prosila a ona im len povedala "Ja nepotrebujem odvykačku, mojou odvykačkou je hudba" (I don't need a rehab, music is my rehab). A ešte aj pesničku o tom naspievala, čo by poriadny fľusanec do ksichtu tým, ktorým na nej záležalo. Pre slávu, drogy, chlast a neusporiadaný život všetko. No nie na dlho a treba uznať, že úslovie "telo má ísť do hrobu zhumpľované" vzala naozaj vážne, čo tu radšej ani neukázali, ale tak v posledných rokoch to bola len schránka s katastrofickým vzhľadom aj oblečením. Treba uznať, že herecky to bolo dobre zahrané, zaznieva tu ten pravý britský prízvuk a Marisa Abela sa i spievať, teda v mojom ponímaní škrípať, naučila. Má u mňa väčší obdiv než jej predloha, ktorá však ponúka jedno veľké pozitívum - funguje ako neuveriteľne odstrašujúci príklad konzumácie drog. Napriek tomu to však niektorí stále nechápu a drogový biznis tečie ďalej. (01.06.2024)

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40% (16.05.2024)

Nevím, jaká byla Amy doopravdy a jak moc je film založený na pravdě. Na mě každopádně ve filmu působila jako již od puberty těžce labilní alkoholička, která se hroutila a sklouzávala k chlastu pokaždé, když nešly věci podle ní, a nebýt velkého talentu, neštěkne po ní pes. Blake na mě působil jako ten, kdo měl z těch dvou aspoň trochu rozumu a snažil se opakovaně vycouvat ze vztahu, který byl silně toxický, pro dobro obou. Ať to bylo doopravdy jakkoli, film je velmi dobře natočen, písničky od Amy mu hutně pomáhají s atmosférou a plynulým dějem a celé dvě hodiny utečou, jako těch pět minut, kdy by měl divák zapomenout na svý vlastní trable a soustředit se jen na to, co mu Back to Black nabízí. Výborně obsazená ústřední dvojice odvedla skvělé výkony. Marisa určitě neřekla poslední slovo a vyloženě mě těší, kam se Jack od dob Skins v hereckém světě vypracoval. 70% (19.05.2024)